Blog,  Historie,  Psychologie,  Religionistika,  Rituál

Buben a šamanská symbolika

zřejmě nejrozšířenější hudební nástroj, který se používá v praktikách šamanů, čarodějů, kouzelníků a kněží při zacházení s posvátnem. Buben symbolizoval celý kosmos. Vytváří atmosféru koncentrace i uvolnění a umožňuje šamanovi vstup do transu. Zvuk aktivuje mozek a podle J. Achtenbergové „bubnování může vytlačit kognitivní (poznávací) vnímání a jiné senzorické stimuly z běžné reality včetně bolesti, které mohou být blokovány nebo filtrovány“. Zejména pro severní části Euroasie byl buben základním prostředkem v extatické technice šamanů. Jeho původ hledejme v předbuddhistických, možná šamanských praktikách archaických obyvatel Indie – Santalů, Bhilů či Baigů.

Obrázek: nejstarší známé vyobrazení sibiřského šamana od holanďana Nicolase Witsena z 17.století.

V mnoha buddhistických sektách se užívá bubnování nebo jiných rytmických zvuků ve všech obřadech. Ve společnosti Eskymáků, sibiřských národů, severoamerických indiánů či australských Aboridžinců a Afričanů se užívá buben v dobrých i špatných časech. Když má společenství nějaký problém, šaman bije na buben proto, aby se rozehnaly špatné vlivy, které jej zapříčinily, ale v dobách velké radosti se také bije na buben, a dobrotivé nadpřirozené síly jsou jím zvány k oslavě. Buben má tedy hlubokou symboliku a magické funkce. U sibiřských národů ho musí schválit uctívaný šaman-předek a pak mu duchové propůjčují moc: bubnování je naléhavým hlasem šamana volajícím po spojení s nadpřirozenými silami, ale také vypovídá o nemocech a utrpení lidí klanu. Bubnování podobně jako chrastění řehtačky či jiné hudební nástroje vyvolává extasi, pomáhá šamanovi létat, přivolává duchy a navozuje s nimi komunikaci čili efekt přechodu do transcendentna.

Šamani v arktických a subarktických oblastech používají bubínek či spíše tamburínu jako řehtačku k navození transu, aniž by potřebovali další podpůrné prostředky, například ->psychotropní rostliny. Tamburína je z jedné strany potažená jelení, sobí či koňskou kůží pomalovanou symboly, z druhé strany je vnitřní držadlo ve tvaru lidského těla, tzv. „tungfir asi“, „pán bubnu“, které sibiřský šaman drží v levé ruce. Čukčové pro svoje bubny používali jemnou blánu mrožího žaludku, Korjakové kůži z vlčího ocasu. Šamani Jukagirů a Jakutů k potažení paličky na bubnování používali kus své vlastní kůže z lýtka. Původně se buben během obřadu měnil v divoké zvíře, v symbolismu Jakutů a ostatních turkických a mongolských skupin už před stavoval koně. V některých výkonech tancující šaman-pták může jet na bubnu-koni a oblékat kovové sobí parohy. Buben u sibiřských národů bývá oválný ze sobí, losi či koňské kůže, u Evenků pomalovaný ptáky, hady, zvířaty či výjevy z třívrstevného kosmu spojeného Kosmickým stromem. Když šamani Tuvinců bubnují na dolní část bubnu, která představuje podsvětí, znamená to, že komunikují s Erligem, pánem zásvětí, naopak, když tlučou na horní část, mluví s Úlgenem, bohem nebes. Jejich bubny jsou plné hadích symbolů (Kosmický had).

Obrázky lze zvětšit.

Šamanské bubny Saamů byly zpravidla oválné o rozměrech okolo 22 x 18 cm až po 85 x 35 cm a patřily klanovým šamanům. Malování bubnů bylo oproti ostatním pestřejší a bohatší. Jsou zde figury lidských postav sedících v lodích či lovících v lesích nebo pasoucích soby, stromy, zvířata, jezera, hory, ohrady sobů, lyže, luky, sítě. Objevují se zde i křesťanské misie, mytologické postavy, hrobky. Kresby krví odrážejí heliocentrickou představu vesmíru, dělení kosmu na tři vrstvy, kdy nebe zaplňují astrální postavy, střední zóna reflektuje sociální vztahy mezi členy klanu a zvířecí figury v podsvětí symbolizují totemické představy společnosti.

Buben se objevuje už na paleolitických skalních kresbách. Už tehdy lidé poznali, že bubnování s určitým počtem úderů za sekundu aktivuje mozek na určité vlnové délce.

Symbolika šamanského oděvu

U sibiřských šamanů má tři hlavní typy: ptačí, sobí a medvědí. Oděv sibiřských Jakutů, Evenků, Jukagirů nese symboly ptačích per, ptačích kostí a často tvar i celého ptáka či vlastně ptáka-ducha-pomocníka. Duchové ptáků jsou tak významní, že podle W. Jochelsona celý oděv šamana vlastně představuje ptačí kůži, s jejíž pomocí se šaman transformuje v ptáka. U Altajců se oděv šamanů, dlouhý kaftan z kůže soba či kozla, podobá sově. Ptáci-duchové-pomocníci pomáhají duším šamanů vystoupit vzhůru, napne někdy složitými vrstvami nebe a chytat ukradené či ztracené duše lidí či s duchy konzultovat léčení nemocných. Zvlášť výsostné místo v extatickém letu šamana mívá orel, který je na Sibiři chápán mnoha etniky jako otec prvního šamana. Identifikace se svými ptačími ochránci je tak silná, že přijímají jejich jména. Například nejznámější šaman Kolymy byl Kubaojun, Šaman-Labuť, jiný se jmenoval Kytalykojun, Šaman-Bílý jeřáb, který je posvátný a je asociován s ženskostí a modlitbami. Ostatně stačí vzpomenout v této souvislosti snad nejznámějšího šamana (či druida?) Evropy, jestli ovšem existoval, Merlina, což je jméno evropského sokola.

Oděv tatarských šamanů se skládá z pláště s podobnou ptačí výzdobou, z čepice a tamburíny. Také čepice připomíná ptáka, je z jeho kůže i s peřím, někdy i s celou hlavou, i když to není pravidlem. I na botách má znaky ptáků, tentokrát ptačí stopy vyšité skleněnými perličkami.

Na zádech se mu třepotají kovové ozdoby ve tvaru křídel. Velice důležitá je tamburína, která jej komunikuje s duchy a přenáší jej na jeho nadpřirozené cesty. Často je vyzdobena symboly Slunce a Měsíce vedle dalších přírodních objektů jako stromů, ptáků, žab, hadů. Ve vnitřní části bubínku je držadlo ve tvaru lidské postavy. Duchové se ozvou, jakmile se šaman oblékne do svého posvátného oděvu. Naopak duch přestane poslouchat takového šamana, který opomíjí oblékat si svůj oděv. Mongolský šaman má dokonce na zádech jakási křídla, a když si takový oděv oblékne, cítí se hned ptákem.

Šamanův oděv sám o sobě přináší přítomnost posvátna se svými kosmickými symboly a znaky, i když například mezi Eskymáky a na severní Sibiři žádný oděv neexistuje. Šamani jsou tam do pasu nazí. Jde o rituální nahotu a oděv představuje pouze bubínek, pás, čepka a další vybavení. Sibiřští šamani nosili zpravidla kaftan s figurkami mystických zvířat, často ve tvaru hadů, masku, kožený pektorál a čapku. Bohatí šamani měli mít na svém oděvu vyšito až 1 070 hadů, kteří s dalšími drobnými kovovými přívěsky měli zahánět zlé nepřátelské duchy. Čapky mívali ve tvaru svých ptačích duchů-ochránců, labutě, sovy, orla či byly alespoň vyzdobeny jejich peřím. U Jakutů nosili šamani na zádech měsíční srpek a železný řetěz, což jsou prý symboly jejich moci. Uprostřed je proražené kolečko, „otvor slunce“, kudy šamani pronikali do jiných světů. Oděv evenckého šamana napodobuje soba nebo kachnu. Zato burjatský šaman se neobejde bez kožešiny, a podle její barvy se rozezná na první pohled, zda se jedná o bílého nebo černého šamana. Spousta kovových částic ve tvaru hadů má svým zvukem zastrašit zlé duchy. U Evenků hrají svoji roli měděná zrcadla, která mu pomáhají vidět celý svět. Podle Něnců je všechna síla šamana ukryta v jeho čepci. Čepce vidíme dokonce i u jeskynních maleb z doby bronzové. Před zlými duchy chrání šamany Tuvců sám jejich oděv „kujak“, který je vyzdoben i slunečními symboly. Tyto sluneční znaky také nacházíme mezi starými sibiřskými skalními kresbami, petroglyfy, v Mugur-Sargol. Dlouhým stuhám na zádech říkají hadi „kulin“.

Masky v Asii nejsou příliš v oblibě, zato mezi indiány a částečně Eskymáky ano. Šamanský oděv v Severní Americe je mnohem jednodušší, často do pasu nahý, naopak na Severozápadním pobřeží nosí medicinmani pláště, přikrývky a klobouky. Základem výzdoby jsou orlí péra a medicínské váčky s krystaly. Když si medicinman oblékne masku a kůži zvířete, zpravidla svého ducha-ochránce, stává se přímo jím a není už obyčejný člověk.

Šamanský oděv Inuitů

Zdroj:
ZELENÝ, Mnislav. Malá encyklopedie šamanismu. 1. vyd. Praha: Libri, 2007. 287 s. ISBN 978-80-7277-276-6., s.122
Obrázky: archiv Lóže u Z.·.S.·., pixabay, commons.wikimedia.org

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Buben a šamanská symbolika