Blog,  Historie,  Religionistika,  Šamanismus

Šamanismus severní Ameriky

šamanismus zde patří mezi schopnosti a znalosti každého mužského člena komunity. Všichni se totiž snaží získat určité magicko-duchovní schopnosti, především duchy-ochránce a duchy-pomocníky a mít vidění. Lze říci, že vlastně každý indián je podle svých emocí a vnímavosti vůči posvátnu a nadpřirozenu svým způsobem šamanem nebo medicinmanem, léčitelem, jasnovidcem, prorokem, věštcem nebo čarodějem. Medicinmani a šamani mají znalosti, moc a schopnosti nejen léčit, ale i vedou rituály kolem společných lovů i v tajných společnostech, přivolávají déšť, hledají zmizelé věci a ochraňují před zlem čarodějů. Stávají se jimi však jen ti, kteří mají k dispozici těchto duchů mnohem větší množství, a proto se mohou do nadpřirozeného světa pohroužit mnohem víc a podle libosti uskutečňovat své extatické cesty. Odlišnost mezi profánním členem komunity a medicinmanem či šamanem bývá však většinou velmi nezřetelná. Významný medicinman či šaman má až šest duchů-ochránců, zatímco ostatní jen jednoho, což na první pohled také není vidět. Jako i v jiných částech světa se zde vyskytují čarodějové praktikující výhradně černou magii, zatímco medicinman či šaman má obvyklé duální postavení a zastupuje jak dobro, tak i zlo.

Spojení s duchy tedy mají možnost získat všichni chlapci i dívky během příprav k iniciačnímu obřadu. Nejdříve odcházejí do osamocení, kde setrvávají v půstu, odloučení, utrpení a v modlitbách. Tak činí všichni mladíci, kteří si na deprivaci postupně zvykají už od osmi let pod vedením svých otců nebo dědů. Zato pro dívky není získání vizí a duchů-ochránců povinností. Pouze 20-30 % těch odvážnějších získává takovou zkušenost, ale protože to není hlavní náplní jejich života, mohou úspěšně žít i bez ní. Naopak chlapce (asi 10 %), kteří nedokázali projít touto zkouškou a nedosáhli vidění ani ducha-ochránce, čeká velice skromná budoucnost s minimem prospěchů a úspěchů. Při této smyslové deprivaci se jejich smysly zjemňují a zachycují sebemenší zvuky přírody, mají vidění, vize. Očekávají oslovení z okolního prostředí, od zvířat, ptáků, rostlin, stromů, kamenů, vod, deště, mraků, oblak, větrů. Všude jsou duchové a některý z nich, jako odměnu za utrpení, trpělivost a pokoru před přírodou se chlapci ozve a poradí mu, co si má dát do posvátného medicínského váčku, osobního amuletu a naučí ho i písně, kterými ho může zase přivolat. Stane se tak jeho duchem-ochráncem. Je pouze jeho a není přenosný na nikoho jiného. Medicínský váček je sídlo duchovních sil a mnohdy se i dědí. Každý jedinec si tak může najít zdroj magicko-duchovního posvátna, ale jen ti nejschopnější a nejodvážnější jedinci s určitými predispozicemi mohou dosáhnout extatické zkušenosti, která také medicinmana či šamana od ostatních odlišuje. Ti procházejí speciálním a náročným učením se zvláštní iniciací s tradiční rituální smrtí a zmrtvýchvstáním (například v případě Assiniboinů si adept rozkouskuje vlastní tělo a maso nabídne zvířecím duchům), nebo v některých oblastech doslova krutým zasvěcením do tajných medicínských společností. Starý medicinman často k rituálnímu zabití adepta používá orlí péro, kterým se ho dotkne na kořeni nosu a posílá jej na extatickou cestu. Orlí pero je totiž v Severní Americe symbol magického letu. Základní způsoby léčení jsou jako v jiných částech světa. Buď se vyvolává, nebo hledá ztracená duše poletující někde ve světě duchů cestou extatického stavu nebo se vysávají či masážemi z těla pacienta vytlačují patogenní substance. Velký význam opět hraje i orlí pero. Po šamanově návratu z extatického pronásledování zmizelé duše si přítomní vyposlechnou jeho dobrodružství, jehož cílem bylo i získání informací o nemoci a způsobu léčení. Léčitel, který se zde také vyskytuje, může léčit určitá onemocnění, ale navrátit zmizelou či zatoulanou duši může jen šaman nebo medicinman.

V Severní Americe je tedy obvyklé, že medicinmany či šamany se stávají ti, kteří zažili vize a kteří sami hledají svou budoucí duchovní cestu. Indián vracející se ke své komunitě posílen vizemi si na základě svého zážitku činí i nárok na profesi medicinmana, což komunita přijímá a považuje to i za svoji povinnost. Věří, že moc a znalosti medicinmana pocházejí od zvířecích duchů či přírodních jevů. Naopak kněží uchovávají rituály a organizují činnost kultu, čehož jsme svědky především u Pueblanů z Jihozápadu nebo na Jihovýchodě. Nedílnou součástí obřadů u většiny etnik je potní rituál („sweat lodge“, angl.), který je druhem očisty těla, ale i samotnou léčbou a psychologickou terapií, a dokonce i místem pro modlitby. Samotná chýše potní lázně byla obřadně vykuřována, například u Čejenů puškvorcovým kořenem (Acorus calamus). Horko potní lázně či sauny může navodit stav ASC, zvýšený pulz, závratě, zvracení, mdloby, vede k detoxikaci a vyčištění mysli.

V Severní Americe vznikla poměrně silná organizovaná skupina kněží, která má rozhodující slovo v náboženském životě komunity. Jen stěží odlišujeme šamany a kněze, zvlášť když v některých oblastech Severní Ameriky, jako například na Severozápadním pobřeží, šamani vykonávají i kněžské funkce. Šaman se od kněze odlišuje extatickými schopnostmi, ale ani to není pravidlem. Šaman se však nikdy nesdružuje, vždy jednal a pracoval samostatně. Z těchto důvodů je odlišujeme názvem medicinman, který vlastně vyjadřuje naši neschopnost přesně odlišit šamana od kněze. V Severní Americe také vznikla celá řada tajných medicínských společností a mystických hnutí, což byla další cesta omezování moci šamanů i přesto, že samy mají znaky šamanismu. Opět svízelně rozlišujeme mezi šamanem a členem těchto spolků, podobně jako mezi šamanem a knězem, a proto pro ně také používáme označení medicinman. Iniciační obřady s adeptovou rituální smrtí, zmrtvýchvstáním a extatickou cestou do nebe i podsvětí se totiž vyskytují u obou. Noví členové těchto organizací také přijímají do svých těl magické předměty a vzdělávají se v léčení. Rozdíl můžeme zase hledat především v tom, že jejich činnost funguje v rámci určité organizace, zatímco šaman všude jedná jen sám za sebe. Z těchto důvodů veškeré medicínské společnosti a jiná tajná bratrstva již nejsou součástí šamanismu jako takového. Tyto společnosti jsou otevřeny všem, kdo jsou ochotni podstoupit zkoušky, ale také zaplatit vstupní poplatky, což je další rozdíl oproti šamanismu. Jejich velká podobnost však logicky přinesla vzájemné soupeření a odpor. Zdá se, že rozvoj a otevřenost těchto bratrstev bojovaly proti elitářství šamanismu a nastavily cestu novověrectví, proselytismu, které směřovalo až k samotné likvidaci výsad šamanů. Tyto organizované skupiny jako by chtěly hledat cestu zpět k úsvitu lidských dějin, kdy všichni měli možnost putovat vzhůru do nebes, kdy existovalo stálé spojení mezi těmito oběma vrstvami kosmu, a tím omezovat privilegovanou činnost šamanů. Význam duchů-ochránců a duchů-pomocníků, ale i magických a léčitelských sil, jakými mezi severoamerickými indiány byla „orenda“, „manitú“, „wakonda“, se výrazně snižoval a veškeré jejich atributy a moc se přenášely na Velkého Ducha Manitú. Z něho se vývojem stala nejvyšší bytost většiny severoamerických indiánů. Například hnutí Tanec duchů bylo svým způsobem revolučním aktem omezujícím postavení šamanů. Nicméně všechna tato tajná, řekněme reformátorská bratrstva přejímala staré šamanské praktiky a techniky včetně iniciace a léčení. Hlavní náplní medicinmanů a šamanů v Severní Americe bylo léčení, kontrola počasí a lovu, věštění, diagnostikování nemocí, hledání ztracených věcí.

V kulturních areálech Arktiku, Subarktiku, na Náhorní plošině, ve Velké pánvi a částečně na Jihovýchodě nebyli kněží a mimo výjimek ani religiózní skupiny, takže zde stále můžeme mluvit o šamanismu. Naopak v areálech Kalifornie, Severozápadního pobřeží, Jihozápadu, Východních lesů a na Prériích a pláních se hojně rozmohly medicínské společnosti a skupiny kněží, z kterých se vyvinuli i náboženští vůdci, takže zde používáme termín medicinman. Avšak právě v těchto rozvinutějších společnostech šel vývoj ještě dál a klesal i samotný vliv a postavení medicinmanů ve prospěch vůdců a laických představitelů komunit. Tito civilní vůdci dokonce začali kontrolovat i náboženský život kmene. Například u Irokézů vznikla speciální kněžská funkce Dozorce Ohně, kterým však byl laik a ten dohlížel na všechny náboženské aktivity. Složitou situaci duchovního života severoamerických indiánů komplikovali navíc proroci, kteří na jedné straně bojovali za znovuobnovení indiánských tradic, ale na druhé straně odmítali šamanismus. V současnosti jsou zdejší medicinmani už jenom léčiteli.

Prérie

Dakotové a ostatní etnika věřili v určitou hierarchii přírodních fenoménů, kdy Slunce „Wakan-Tanka“ byl nejmocnější. „Wakan-Tanka“ je posvátná moc, z které vychází veškerá síla. Odtud dostali indiáni i léčivé rostliny, bizony, potravu, oděv i sám život. Jde vlastně o jakýsi prapočátek panteismu. Vše, co bylo zvláštní, těžko pochopitelné nebo děsivé, bylo „wakan“, což vlastně bylo současně i posvátné. A souhrn všech „wakan“ byl „Wakan-Tanka“, nejčastěji překládaný jako Velký Duch, i když by se spíš hodilo označení Velké mystérium. Tato posvátná moc neměla zrození, byla tu vždy a nic nebylo před ní ani mimo ni. Všichni indiáni se snažili získat její náklonnost svými činy a spořádaným životem. A ti, kteří měli vidění těchto posvátností „wakan“, šamani či medicinmani, získali i určité schopnosti, zejména léčitelské. Ti, kteří pracovali s léčivými rostlinami, se nazývali „phesuta wičaša“, ti, kteří léčili pomocí duchovních sil, se jmenovali „wahpíje“.

Tanec Slunce je zbytek adorace slunce u starých etnik Jihovýchodu, u Natčézů, Čitimachů a Jučiů. Zejména u Mandanů byla tato jejich největší slavnost velmi krvavá a kombinovaná magickými rity mající za cíl přírůstek lovné zvěře a divokých plodin. Kupodivu ji však již neřídili medicinmani, ale váleční náčelníci. Tanec Slunce byl také vrcholnou součástí iniciačních slavností dospívajících mužů i adeptů na medicinmany a rozšířil se po celém areálu Prérií a plání včetně sousedních oblastí. Tanec se konal před posvátným týpí ve zvlášť postaveném přístřeší či ohradě z větví a proutí. Všechno v jejich životě se řídilo tajemnými předpisy jejich spolků, v kterých se všichni muži organizovali, a proto i sama konstrukce stavby pro Tanec slunce byla přísně předepsaná a medicinmany kontrolovaná. Černonožci ji nazývali „okan“. Tanečníci se pomalovali symboly vody a vláhy k přivolání Hromového Ptáka, pyšnícího se další hlavou na svém břichu, nositele deště. Hromový Pták je mytický nadpřirozený orel přinášející světlo a bouře, indiány považovaný za samotné božstvo bouří a dešťů. Ozdobou jeho hlavy byly orlí pera a pelyňkové větvičky, které jsou možná nejposvátnější rostlinou prérijních indiánů. Kouř z pelyňku (Artemisia spp.) čistil prostor i představoval samotný symbol duchovna a spojením Matky země s „Wakan -Tankou“. Sebetrýznění předcházel čtyřdenní půst. Pak mu válečný náčelník či medicinman nařezal kůži na prsou, aby si zářezy v kůži provlékl řemeny a se nechal jimi vytáhnout do vzduchu na sluneční sloup. Tam visel až do bezvědomí nebo se kůže přetrhala a spadl do prachu na zem. Tanec mimo zajišťování hojnosti bizonů utužoval i příbuzenské vztahy mezi klany a rody, což byla taktická práce medicinmana. Účastník obřadu pociťoval spojení se vším na Zemi i v kosmu.

Dalším významným božstvem byl Velký rohatý had (had) sídlící v hluboké podvodní jeskyni. Byl neviditelný a představoval moudrost a vědění. S Rohatým hadem se setkáváme po celé Severní Americe. Mezi nejvýznamnější duchy patřili i duchové šesti směrů kosmu (čtyři světové strany, nebesa a země), kterým také patřily vyfukované kouře z posvátných dýmek při každém obřadu.

Medicinmani měli významné organizační místo i u celé řady dalších veřejných obřadů, jako obřad potní lázně, tanec koní, bizoní obřad, jelení obřad, obřad posvátné dýmky. Medicinmanem se mohl stát kdokoliv z mladých mužů, kteří všichni lačnili získat své duchy-ochránce, mít vidění, získat posvátné zkušenosti. Jako jinde v Severní Americe (šamanismus v Severní Americe) odcházeli polonazí mladíci po očištění v potní lázni se svojí dýmkou a bizoním pláštěm na nebezpečná místa, postili se a očekávali zjevení. Ta si pak namalovali na svůj válečný štít či na své týpí a drobnosti s magickou hodnotou uložili do svého medicínského váčku. Věřili, že vše má svého ducha a svoji písničku, kterou si jej mohou přivolat. I kámen se jim mohl zjevit v antropomorfní podobě a pohovořit s nimi. Medicinmani pomáhali válečníkům s přípravou těchto váčků, individuálních talismanů medicína, formujících základ religiózního života nomádů. Nejrozvinutější byly mezi Černonožci, kde se mohly dokonce vzájemně kupovat. Medicinmani se sdružovali do různých spolků a společností, což je odlišovalo od šamanů. Podobně se spolčovali všichni ostatní muži podle svých společných vizí.

Medicinman připravoval vhodné podmínky pro lov, se speciálními obřady přivolával stáda bizonů i déšť a především léčil. Nádherná malba černonožského šamana od G. Catlina nám jej ukazuje oblečeného do kůže žlutého medvěda s plochým řehtajícím bubínkem povolávajícím duchy v jedné ruce a s posvátným medicínským kopím a talismany v druhé. Ke všem medicínským činnostem, včetně léčení, nesměl nikdy chybět posvátný medicínský váček získávaný při viděních, ve snech nebo děděním. V tomto kulturním areálu se vyskytovalo mnoho druhů medicinmanů a svatých osob, ale postupně jejich důležitost v komunitě klesala ve prospěch civilních vůdců a náčelníků. Modlení a půsty byly obecně rozšířené. Důkazy svých spirituálních sil medicinmani projevovali dekoracemi týpí a parních lázní, svým vybavením, především medicínskými váčky a veřejnými obřady. Například věštění a jasnovidectví prezentovali technikou „Třesoucího se stanu“.

Póniové věřili v nadpřirozenou sílu a moc „Tirawu“ sídlící v zenitu oblohy, kde se setkávají mužská a ženská síla, z které odvozují veškerý život. „Tirawa“ stvořil svět i hvězdné bohy a ti zase dali život lidem. Nejdůležitější hvězda je Večernice, bohyně temnot a úrody, a Jitřenka, bohyně ohně a světla. Následovala čtyři božstva světových stran severovýchodu, jihovýchodu, severozápadu a jihozápadu, která držela nebeskou báň. Náboženští vůdci byli dědiční a stáli mezi profánními lidmi a „Tirawou“. K vegetační magii medicinmani Póníů organizovali i obětování dívky zabíjené šípy, což nám velice připomíná obětování pro božstvo „Xipe“ v jarních slavnostech Aztéků. Pro zdejší etnika byla válka religiózním aktem, což nám opět připomíná kultury Mezoameriky.

Medicinmani či náčelníci většiny prérijních etnik, například Arapahů, Dakotů, Čejenů, Komančů, Kiovů, se stali duchovními vůdci Tance duchů šířícího se jako blesk od proroka Wowoky. Patřil k nim třeba známý Tatanka Yotanka, vůdce Hunkpapa-Tetonů. U Arapahů a Póniů začínal tanec posvátným kouřením dýmky a vyfukováním kouře do čtyř světových stran. Tanečníci se drželi za ruce, zpívali písně duchů a tančili v kruhu čtyři až pět dní, dokud postupně neupadli v bezvědomí na zem. Možná tehdy se zpívala písnička „Tatanka ptecilu vanagi vačipi olovan“: Tak nám řekl otec, /tak znovu nám velí: / všichni na zemi zpívejme / zpívejme právě teď. /Tak pověděl: / vyprávějte daleko jeho odkaz, / pošlete daleko jeho odkaz.

Sami medicinmani začali časem ztrácet svoje privilegované postavení a například u Assiniboinů měli členové Válečných společností mnohem větší moc a kontrolu nad veškerým životem kmene.

Východní lesy

jeden ze šamanismů Severní Ameriky, byl poznamenán obecnou animistickou vírou v mysteriózní, všudy pronikající a léčitelské síly vycházející ze snů a vizí duchů. Irokézové je nazývali „orenda“ a Huroni „oki“. Celý kosmos je řízen těmito duchovními silami tajemného původu, ke kterým se medicinmani i lidé obraceli s žádostmi o pomoc doprovázenou oběťmi, výjimečně i lidskými. Medicinman zde byl léčitelem, věštcem i náboženskou autoritou. Irokézské představy o světě se začaly více vázat k zemědělskému způsobu života a soustřeďovaly se kolem medicinmanských magicko-religiózních praktik se zpěvy, tanci a transy, napříč rozvíjející se nové víře k nejvyšší moci Velkého ducha Manitú.

Proces institucionalizace medicinmanů probíhal i ve Východních lesích. Vznikaly zde medicínské tajné spolky, z nichž nejznámější byly Falešné či Nepravé tváře Irokézů. Členy byli pouze muži s výjimkou Strážce spolku, kterým byla žena. Ta uchovávala ceremoniální výstroj všech členů, a proto byla i jediná osoba, která je všechny znala. Členové při obřadech tancovali v maskách personifikujících duchy přírody, kterým obětovali kukuřici a jídlo. Jejich cílem bylo i zahánět zlé duchy, aby neubližovali a nezabíjeli lidi. Strašidelné a ošklivé masky s dlouhými vlasy z koňských ohonů měly zlé duchy vyděsit, a vyhnat tak původce nemocí z těl pacientů. Falešné tváře si masky oblékaly začátkem každého jara a podzimu, vnikaly do obydlí a vyháněly démony nemocí. U poradního ohně pak tancovaly své tance a léčily. Těchto obřadů se mohli účastnit jen členové, kteří si také sami vyřezávali masky s magickými účinky. Po vybrání vhodného stromu obětovali pod kmenem tabák a začali vyřezávat masku přímo do stromu. Kdo začal ráno, nabarvil ji načerveno, kdo odpoledne, tak načerno. Červené byly mocnější. Také vznikem této společnosti začala cesta k vytěsňování medicinmanských privilegií ve prospěch všech členů Falešných tváří.

Nejvyšší božstvo u Kikapů mělo celý panteon pomocníků „manitú“ působících též jako duchovní poslové. Veškeré magicko-religiózní praktiky byly organizované kolem medicínských váčků „misaami“. Léčili bylinkami a náboženskými obřady včetně Bizoního tance a Tance žen. Huróni rozlišovali zaklínače způsobující deště i slunečné počasí, jasnovidce hledající ztracené věci a věštící budoucnost a léčitele diagnostikující nemoci, navracející zatoulanou duši zpět do těla nebo vyjímající patogenní substance z těl pacientů. Medicinman popisoval nemoc jako disharmonii mezi aktivitou duše a těla.

Medicinmani Východních lesů také udržovali styk s množstvím duchů zemřelých předků. Obecně se věřilo, že předkové sledují jejich každodenní život a mohou být navštěvováni během snů v jejich vesnicích v podsvětí, kde žijí v pohodě, bez válek a nemocí. Medicínský váček medicinmanů obsahoval magické předměty, které obvykle získali během vizí a snů v přípravách na iniciaci. Tehdy se jim zjevili jejich duchové-ochránci, kteří jim ukázali budoucí obsah jejich váčku. Obdobné magické váčky připravují i sami medicinmani pro ostatní muže komunity. V Amazonii mají šamani určitou obdobu, váček „matiry“ s drobnými posvátnými předměty.

Obřad léčení Irokézů (wellcomeimages.org)

Subarktická oblast

 Ve své východní části pod vlivem víry v tajemnou sílu a moc „manito“, kterou Algonkiné brali jako emisary nejvyšší bytosti. Zvyšovala se zde důležitost mýtů duhy, mraků a bouřek. Vzhledem k rozvoji pěstování plodin museli medicinmani bezpečně chápat pohyb a umístění nebeských těles, hvězd a planet k určování agrotechnických lhůt. Museli bojovat proti destruktivním silám přírody, k čemuž jim sloužili jejich schopnosti, magicko-religiózní praktiky a ve vybavení hlavně bubínek často pomalovaný symboly Hromového Ptáka.

Všudypřítomní duchové hráli stále významnou roli, i když například Odžibvejové věřili v nejvyšší duchovní sílu Nebeského boha a v největší duchovní zlo v podobě monstrózního nadpřirozeného hada. Tento dualismus ještě zesílil po příchodu křesťanství. Kríové věřili v duchy lovné zvěře a duchy svých zemřelých předků, které mohou navštěvovat duše medicinmanů podnikajících magické lety.

U některých etnik vznikla vývojem uzavřená, tajná bratrstva medicinmanů. Nejznámější je Midewiwin Algonkinů, který původně pochází od Odžibvejů. Měl sice šamanské znaky včetně extatických stavů a létání do nebes, ale přesto se nejednalo o šamanismus jako takový, neboť do společnosti měli přístup všichni, kdo složili zkoušky a zaplatili vstupné. Šamani se nikdy neorganizovali. Později se Midewiwin rozšířil i do severních prérií. Členové spolku věřili, že život lze prodloužit správným způsobem žití a užíváním léčivých rostlin. K tomu jim pomáhaly i medicínské váčky z kůže ondatry či lasice. Muži si v tichu s jednotlivými předměty z váčku rozprávěli a okuřovali je tabákovým dýmem. Ondatra byla jejich nejmocnějším duchem-ochráncem. Léčili pomocí techniky „Třesoucího se stanu“ a tradičním vysáváním patogenních substancí. Členové, muži i ženy, měli kromě velké znalosti zelené medicíny i schopnost stýkat se s tajemnými silami „manito“. Byli též schopni extatické zkušenosti. Cesta k členství byla dlouhá a trnitá, plná osamocení a půstů. Kandidáti se museli učit tajemství léčivých bylin, mýtů a rituálů vyvolávajících „manito“. Lhaní, krádež a pití alkoholu byly přísně zapovězeny. Všechny znalosti, vzpomínky na minulost a původ spolku včetně iniciačních slavností, popisy cest duší zemřelých do podsvětí i výpovědi o mimopozemských světech zaznamenávali obrázky kreslenými na březovou kůru srolovanou do svitků. Podle tajných záznamů prováděli i výuku adepta. Záznamům rozuměli pouze zasvěcení, nebylo to však pravé písmo, jen mnemotechnická pomůcka. Součástí obřadu zasvěcení bylo iniciační zabití kandidáta ulitami či jinými předměty, které pronikly do těla, aby jej pak v léčebném wigwamu vzkřísili. Vkládání magických substancí bylo podobné jako v šamanismu Amazonie, Sibiře nebo i v Austrálii. I v tom bodě můžeme vidět, že ša-manismus byl transkulturní fenomén, že existoval prakticky na celém světě. V Midewiwinu byly čtyři stupně a do každého z nich bylo možno přejít opět pouze iniciačním procesem. Všechny slavnosti prováděli ve zvláštním posvátném obydlí „mide“ podle přísných pravidel. Před každým setkáním procházeli členové v potních lázních („sweat lodge“, angl.) obřadem očisty. Sami osamocení šamani, jasnovidci a zaříkávači se někdy také stávali členy Midewiwinu, i když tento typ tajných bratrstev byl protikladem šamanismu (šamanismus v Severní Americe). Midewiwin existuje dodnes. Jedním z posledních významných medicinmanů Midewiwinu byl Rudý oblak.

Odžibvejové rozlišovali ještě před vznikem Midewiwinu čtyři typy šamanů: „wabeno“, „nanandawi“, „tcisaki“ a rodinné šamany „meda“. Ti léčili především pomocí bubnování a též zajišťovali úspěšnost lovu. Zřejmě právě tito „meda“ založili Midewiwin. Samo slovo má tři významy: tajná medicínská společnost, ceremonie této společnosti a odžibvejské tradice a učení mide.

Zdroj:
ZELENÝ, Mnislav. Malá encyklopedie šamanismu. 1. vyd. Praha: Libri, 2007. 287 s. ISBN 978-80-7277-276-6.
Obrázky: archiv Lóže u Z.·.S.·., pixabay, commons.wikimedia.org

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Šamanismus severní Ameriky