Voynichův rukopis aneb detektivka trvající čtyři století

Voynichův rukopis [Vojničův] je záhadná ilustrovaná kniha, napsaná neznámým písmem v neznámém jazyce. Rukopis je předmětem zájmu mnoha vědců různých disciplín, především kryptologů, kterým neúnavně vzdoruje. Má souvislost i s českým prostředím (prvními známými vlastníky byli učenci z Prahy), a je dokonce možné, že tu byl i sepsán. Ukrývá kniha nějaké velké tajemství přírody, návod k elixíru nesmrtelnosti či nějaká dávná mystéria? Zašifroval autor text proto, aby nebylo tajemství zneužito? Ani po 110-ti letech od objevení nebyla kniha rozluštěna, a to ani za použití nejmodernějších počítačů či největších mozků.

S rukopisem se tedy pojí tyto záhady:
1. kdo byl autor?
2. v jakém jazyce a písmu je napsán (tedy v jaké šifře a kódu)?
3. o čem rukopis vlastně je?

Poznámka: k tučným slovům v textu je níže odpovídající obrázek, který lze zvětšit kliknutím.

Obsah článku:

Objevení a osud rukopisu
Popis
Doba a místo vzniku
Obsah
Písmo
Jazyk
Šifra
Otázky kolem Rudolfa II.
Dopis J. Marciho Athanasiovi Kircherovi z roku 1665
Osoby a obsazení
Další podezřelí ze styku s rukopisem
Poslední známý majitel
Zamyšlení nad Jezuity
Autor rukopisu
Teorie vzniku a obsahu rukopisu
Další nerozluštěná písma
Časová osa (zkrácená)
Dopis Jiřího Bareše Athanasiovi Kircherovi z roku 1639
Zdroje a odkazy

Objevení a osud rukopisu

Kniha je pojmenována po Wilfridovi Michaelu Voynichovi (Wojniczovi, Vojničovi), americkém antikváři polsko-litevského původu. Roku 1912 navštívil vilu Mondragone ve Frascati nedaleko Říma, která až do roku 1953 sloužila jako jezuitská kolej. Zde se mu podařilo koupit asi 30 rukopisů, mezi nimiž byl i onen záhadný. Dalších 300 koupil sám papež a daroval je vatikánské knihovně (kdyby byl mezi nimi, asi bychom se o něm nikdy nedozvěděli, pravděpodobnost, že skončí i Voynicha byla 10:1).

Otázkou je, proč se papež a jezuité tohoto rukopisu vzdali? Byl to omyl, nebo záměr? Každopádně samotné okolnosti prodeje provází podivné nejasnosti, o kterých Voynich ani jeho žena nechtěli až do smrti mluvit. Snad šlo o tajnou dohodu mezi ním a bratry Stricklandovými, jezuity z vily Mondragone?

Další osud

Voynich se rukopisem zabýval a snažil se ho rozluštit až do smrti roku 1930. Rukopis pak opatrovala dalších 30 let jeho žena Ethel Lilian Voynichová. Po její smrti ho zdědila její tajemnice Anne M. Nillová, která ho v roce 1961 prodala NY antikváři H. P. Krausovi za 24.500 USD. Ten nenašel dalšího kupce a tak ho daroval Beineckově knihovně vzácných knih a rukopisů v univerzitě Yale (ozn.MS408).

Popis rukopisu

Rozměry rukopisu: šířka 16 cm x výška 23,5 cm x tloušťka 5 cm. Rukopis je bez desek (pokud je měl, jsou ztraceny nebo úmyslně zničeny), psaný brkem na pergamenu. Rukopis měl pravděpodobně 272 stran na 17-ti arších, dochovalo se ale jen 240 a zbytek zmizel, byl vytržen. Titulní list či úvod také chybí. Strany jsou číslovány arabskými číslicemi 1-166. Některé listy zjevně chybějí a je možné, že další listy popř. i celé sešity se ztratily ještě předtím, než byl rukopis svázán, nebo jde o pozůstatek mnohem většího díla.

Předpokládalo se, že listy očísloval dodatečně až John Dee, ale číslice „8“ je psána „postaru“ zdola zleva nahoru, takže to musel být někdo jiný. Obrysy kreseb jsou nakresleny také brkem, a vybarveny až dodatečně, nepřesně a jakoby „narychlo“.

Doba a místo vzniku

Podle způsobu kreseb, a na nich se objevujících symbolech, se předpokládá, že místem vzniku je rozhodně Evropa, snad Itálie (nebo Čechy). Datace je komplikovaná, běžné metody např. pomocí oblečení na malbách nejdou použít, jelikož jsou postavy buď nahé anebo jen s náznaky oblečení. Není vyloučeno, že rukopis není originál, ale kopií původního ještě staršího díla. Tomu výrazně napovídá i fakt, že v rukopise nejsou žádné opravy ani poznámky, což je u 35.000 slov podivné, a písař text opsal rovnou „načisto“, podobně jak se to dělávalo třeba s antickými spisy v klášterních skriptóriích.

Podle radiokarbonové datace (C14) z roku 2011 byl pergamen vyroben 1404-1438 a byl popsán krátce poté (inkoust nanesen na „čerstvý“ pergamen). Rozborem barev bylo zjištěno, že inkoust je z duběnek, modrá z azuritu, hnědá a červená je částečně ze železa a okr z hematitu: tedy vše barvy používané v 15. a 16. století a nejde tedy o pozdější podvrh.  

Obsah rukopisu

Rukopis se dělí se na 7 kapitol. Číslování stránek je dle stránkování volně stažitelného celého rukopisu v pdf (us.archive.org). U každého oddílu jsou uvedeny i zajímavosti.

1. botanika (str. 3-120)

Ilustrace obsahují obrázky běžně vypadajících evropských rostlin nakreslené typickým herbářovým způsobem. Většina z nich je ale neidentifikovatelná, a to v celosvětovém měřítku.

• Některé z rostlin vypadají jako z čeledi hvězdnicovitých (slunečnice, str. 66), ale i zde jsou zásadní rozdíly.
• Rostliny většinou vypadají, jakoby kořen-stonek-květ k sobě nepatřily a byly sestaveny z různých dílů. Např. květ na str. 5 připomíná chrpu, ale zbytek ne; list str. 6 jako z kopytníku; aj.
• Na str. 50 saje z listu jakýsi drak či salamandr.
• Na str. 97 se něco jako hadi plazí mezi hlízami rostlin.
• Na str. 114 jsou soustředěné kruhy se symboly po obvodu a čtyřmi postavami, které jakoby něco uctívali/vzývali (snad souvisí s rituálem na str. 156) – za touto stranou jsou další dvě strany soustředěného textu.
• Na str. 166 je jakási mandragora se zvířecím tělem.

2. astronomie/astrologie (str. 121-134)

Kruhové nákresy jakýchsi hvězdných map či astronomických pozorování. Dále se v této části nacházejí snad kruhové horoskopy (zobrazení neodpovídá žádným z běžných ani historických zobrazení). Uprostřed „horoskopu“ je vždy jedno znamení zodiaku, ale některé chybí.

• Každé znamení obklopuje 15-30 postav, z nichž každá drží hvězdu a je označena jedním slovem (= představují jednotlivé stupně?, podobně je to zobrazeno na Ptolemaiovských tabulkách). Jediný „stupňovitý“ astrologický systém z té doby byl systém hinduistické astrologie. Nahé ženy jsou v horizontálních či vertikálních sudech nebo stojící samostatně.
• Znamení kozoroha a vodnáře chybí!
• Na str. 121 vpravo je snad rozdělení roku na 12 měsíců.
• Na str. 123 úplně vpravo jsou jediné odlišné hvězdy od zbytku rukopisu, snad se jedná o souhvězdí Plejád, důležité pro staré národy.
• Na str. 124 vlevo je nákres spirální galaxie (v letech vzniku neznali)
• Horoskop začíná netypickou souhvězdím ryb (str. 127)
• Beran a býk jsou vždy po dvou listech (str. 128-130)
• Jedna z žen (str. 132) má na hlavě korunku s křížem. Proč?
• K některým diagramům jsou dopsány názvy měsíců v roce latinkou, a to v románském jazyce, snad v katalánštině či okcitánštině. Je ale možné, že latinkou psané texty byly doplněny až později.

3. koupele/lázně? (str. 135-155)

Tento oddíl je zaměřen na lázně či snad alchymistický postup (i když v celé knize není ani jeden známý alchymistický symbol či značka!). Ilustrace zobrazují většinou miniatury nahých žen, koupajících se v jakýchsi podivných útvarech, některé z nich připomínají tělesné orgány. Téměř všechny ženy jsou nakresleny podobně, v hruškovitém tvaru s malými prsy, s červenými rty a zvýrazněnými tvářemi.

• Proč je tekutina v jezírkách často sytě zelená (modrá jen někde)?
• Mnoho žen má v rukách předměty (květiny, kříž/kruh, tyčku, kleště, baňky? aj.)
• Na str. 139-140 dokonce ženy cosi obsluhují a jsou součástí procesu.
• Na str. 142 se ženy koupají v bazénu, který používá antický způsob vytápění.
• Na str. 144 je žena z rybím ocasem (mořská panna). Zajímavé je, že ocas není s tělem napevno spojený, ale vidíme část ženiných stehen a klín, což naznačuje možnost volné přeměny! S mořskou pannou (nebo někdy špatně Meluzínou) se pojí příběh Raymondina a Meluzíny, který vytvořil Jan z Arrasu v letech 1392-1393 (podle C15 byl rukopis vyroben 1404-1438). Meluzína je v tomto příběhu moudrá bytost ovládající kouzla, která pomůže Raymondinovi stát se velikým a mocným vládcem a která nechala vytrysknout životodárný pramen (!). Velmi podobná mořská panna se také objevuje v knize Le Livre de Mélusine z roku 1478!
• Na str. 144 vpravo dole je cosi jako „Zlaté rouno“. Řád zlatého rouna (francouzsky Ordre de la Toison d’or, latinsky Ordo aurei velleris) je rytířský řád, založený roku 1430, a jako spolek rytířů organizovaný po vzoru duchovních rytířských řádů. Řád zlatého rouna založil burgundský vévoda Filip III. Dobrý (1396–1437) 10. ledna roku 1430. Název měl připomínat starořeckou báji o Iásonovi a Argonautech, kteří během dobrodružné a nebezpečné výpravy získali rouno až v Kolchidě na východním pobřeží Černého moře. Je možné, že obrázek má na tento řád odkazovat? Nebo jde jen o náhodu?
• Na str. 145 v pravém horním rohu je zobrazen jediný muž v celém rukopisu?
• Na str. 146 je nad ženou zobrazeno podivné zvíře s šupinami.
• Na str. 149 je jakýsi proces ohně, vody, smrti, zrození? Je zde zobrazena žena v jakési kukle, lůžku.

4. rituál? (str. 156-157)

Obraz znázorňuje čtyři postavy kolem jakési vířící studny se sluncem (nebo kosmickým ohněm). Každá z postav drží v ruce nějaký předmět, lze rozeznat věnec, jablko (?) a snad žezlo (?). V rozích jsou obloukovité útvary, jakoby průchody či chodby nebo 4 zdroje. Možná jde o nádvoří nějakého chrámu. Na druhé straně pak je obrázek odvrácené strany nebo snad ukončeného rituálu?

• Na str. 157 jsou pak podobné 4 „zdroje“ s ukrytými symboly mužské a ženské postavy, letícího a sedícího ptáka. Součástí je i podrobný „popis“
• Na str. 114 (v botanické sekci) je strana, která je tomuto velmi podobná, nachází se zde soustředěné kruhy se symboly po obvodu a čtyřmi postavami, které jakoby něco uctívali/vzývali.
• Arnošt Vašíček, s odkazem na Gustava Meyrinka uvádí, jde o tajný rituál s názvem Gon Cla sekty Sad Bhai (viz níže), který byl prý prováděn v Andělské zahradě v Praze. Mohla by být postava držící jablko být sám Karel IV. či Václav IV.?  Je zajímavé, že také ve svatováclavské symbolice vládne voda i částečně nahé ženy, stejně jako ve Voynichově rukopisu.

5. mapa (str. 158)

Na str. 158 je velkoformátový obraz, složený ze 6-ti standardních stran. Nákres zobrazuje něco jako mapu světa (či světů?) složenou z 9-ti kruhových obrazců.

• Uprostřed, v největším kruhu je soustava přístrojů, pravděpodobně nějaká laboratoř.
• V levém horním kruhu je vyobrazen hrad s jednou věží a s hradbami ve tvaru M. Podobný typ hradeb se používal pouze v severní Itálii. Dle badatelů je tímto hradem Castle Grande v Bellinzona (jižní Švýcarsko, 60km severně od Milána) – v době vzniku rukopisu měl opravdu jen jednu věž. Pokud je tato úvaha správná, byla by to důležitá indície k autorství Leonarda da Vinci, více viz níže. Na stejné kružnici se nacházejí ještě dvě samostatné věžičky.
• Další hrad se třemi věžemi je na stejném kruhu, otočený vzhůru nohama.
• Mezi horními třemi kruhy jsou průchody s hradbami (zdi) a v levém je možná dokonce mešita v jakési díře.

6. farmakologie (str. 159-182)

V této druhé botanické části jsou zobrazeny, jak celé rostliny, tak jejich části (kořeny, listy) v různých kombinacích. Součástí obrazů jsou také podivné aparatury, vypadající jako aparatury na destilaci, tzv. Alembiq. Snad jde o farmaceutické recepty, čemuž může nasvědčovat i to, že text je v této části rozdělen na krátké odstavce. Válcovité „nádoby“ na stranách 175-178 se nápadně podobají starým mikroskopům (objeveny pravděpodobně již v 16.stol. Galileem Galilei).

7. recepty (str. 183-206)

Tyto stránky obsahují souvislý text v jednotlivých odstavcích začínajících vždy hvězdou. Poslední strana působí rozpracovaným dojmem, jakoby autor skončil náhle. V levém horním rohu je také rozpracovaný obrázek.

Písmo

Jak již bylo řečeno, kniha je psána neznámým písmem v neznámém jazyce. Předpokládá se, že jde o hláskovou abecedu. Je možné rozeznat 19-28 písmen. Na základě drobných odchylek se uvažuje, že rukopis psaly dvě osoby, ale svůj vliv může mít hrubost pergamenu, složení a hustota inkoustu, kvalita brka a třeba také časová prodleva (autor mohl mít několik let pauzu), takže je nejpravděpodobnější osoba jedna.

Některá písmenka a části textu jsou nepravidelně zesíleny. Zkušený písař by těžko svá písmena obtahoval a člověku, který textu nerozumí, obtažení moc nepomůže. Možná, že mají obtažená písmena nějaký skrytý význam. Rukopis je psán prokazatelně pravou rukou. V rukopise nejsou žádné přepisované chyby, vše je psané načisto a zručně, jakoby byl autor zvyklý psát tímto písmem. Podle některých názorů je možné, že nejde o písmo, ale o těsnopisné „zkratky“.

Na základě podobnosti písma s humanistickým písmem Beneventána se Sergio Toresella, odborník na středověké herbáře, domnívá, že rukopis vznikl kol 1460 v Itálii.

Jiná tajná písma: thébská abeceda (poprvé v knize Polygraphia Johanna Trithemia), písmo Siddham, písmo Nágarí, písmo Multani, ženské písmo Nu-Šu, Paracelsova Abeceda mágů, aj.

Jazyk

Co se týká jazyka, jsou dvě možnosti. Buď jde o jazyk přirozený (nebo více přirozených), anebo jde o jazyk uměle vytvořený.

Celá kniha má asi 35 000 slov, přičemž jednotlivé znaky po sobě nenásledují náhodně, ale lze v nich vysledovat jisté zákonitosti, což svědčí o existenci pravopisných a gramatických pravidel. Statistická analýza textu svědčí o tom, že pro použitý jazyk platí Zipfův zákon (v každém textu, který je psán v přirozeném jazyce, existuje jisté rozdělení četnosti výskytu určitých slov), průměrná délka každého slova (tj. 5,9 znaku) je zhruba shodná s latinou a angličtinou, ale jsou zde zásadní neshody týkající se zdvojených písmen či nepřítomnosti krátkých slov (např. předložky). Podobně je na tom také frekvenční statistika výskytu písmen, kdy velmi podobně vycházela v grafech latina.

Podle „snadnosti“ s jakou je text napsán, se dá říct, že se jednalo o autorovi známý jazyk a jím vymyšlené písmo (psal plynule). Je možné, že jazyk byl autorův rodný, čemuž napovídá „bezchybnost“ textu.

Umělý jazyk

Kryptolog W. F. Friedman se domnívá, že na základě kořenů slov a jejich přípon se jedná o umělý jazyk. Ze všech dochovaných umělých jazyků je jen jeden starší než Voynich, a to Lingua Ignota sv. Hildegardy z Bingenu (1098-1179). Na druhou stranu ukazuje spojování písmen do slabik a délka slov spíše na jazyk přirozený. Je obtížné si představit, že by někdo vymyslel umělý jazyk a přitom ještě dodržoval charakteristiky jazyka přirozeného.

Např. Enochiánština: John Dee a Edward Kelley se s anděly při jejich magické práci domlouvali zvláštním jazykem. Tento jazyk sloužil i k vyvolávání andělů a měl své písmo a abecedu. Sice se od vojničtiny liší, ale pokud byli schopni vypracovat tento jazykový systém, proč by nemohli vytvořit i vojničtinu?

Jiné umělé jazyky: sindarština a quenijština (Tolkien: ovládal 20 jazyků a vytvořil 15 umělých).

Orientální jazyk

Podle jiných badatelů by vojničtina mohla být přepisem některého orientálního jazyka. Vojničtina vykazuje podobné znaky s mandarínskou čínštinou a vietnamštinou (např. jednoslabičná slova, bez interpunkcí, řádky končí jakoukoliv slabikou, mnoho složenin, opakování slov, neskloňují se aj.).

J. Stolfi analyzoval text pomocí programu a zjistil, že určitá písmena se objevují jen v určitých úsecích slov. Napadlo ho, že může jít  o fonetický přepis, kde tón (v čínštině velmi důležitý) se určuje předponou-středem-příponou vojničtiny.

Další možné orientální jazyky: fonetický přepis arabštiny, stará ukrajinština. Nic není potvrzeno, každá varianta má své problémy.

Čeština

Mohla by být jazykem Voynichova rukopisu čeština? Podle posledních analýz je to velmi pravděpodobné. Čeština totiž má raritu odlišnou od jiných jazyků – důsledně vypisuje měkké a dlouhé samohlásky, které se dříve opisovaly buď zdvojeně, nebo kombinovaně. A právě mnoho zdvojených „písmen“ je pro rukopis typický a odborníci ve světě si s tím moc neví rady (ale který z odborníků ví něco o češtině). Mimoto je pro češtinu také typické mnoho slovních tvarů (pády, jednotné, množné, osoby aj.), takže to vypadá, jakoby šlo o jiné slovo. To by vysvětlovalo, že je podle analýzy v rukopise příliš málo stejných slov.

Proti češtině, a vlastně i proti všem ostatním jazykům (snad jen kromě havajštiny) naopak mluví příliš mnoho netypických krátkých slov. Ale i na tento problém by mohl existovat klíč.

Šifra

Teorie mezer

Žádný z odborníků nikdy nezpochybnil mezery mezi slovy. Předpokládá se, že jsou mezerami oddělena jakási zašifrovaná a zakódovaná slova, stejně jako v jakémkoliv jiném jazyce.

Ale, co když mezera není tím, čím se zdá být? Skvělý český luštitel Voynichova rukopisu, pan Jan B. Hurych, žijící v USA (odkaz níže) poukázal na geniální možnost šifrování pomocí mezer! Nejlepší to bude na příkladu.

Jakýkoliv text je možno napsat klasicky a nebo ja kýk olivte xtje mož nonap satkl asi cky = dvě stejné věty, pouze zpřeházeny mezery. Výsledkem je text ze zdánlivě nesmyslných a krátkých slov, naprosto stejně jako v rukopisu. K tomu si samozřejmě ještě musíme představit, že každé písmeno je psáno jiným znakem a výsledkem je nerozluštitelná kniha.

Tato varianta je geniální, jednoduchá, pro autora téměř automatická a bez znalosti správné abecedy (kódy) nerozluštitelná. Osobně jsem velkým příznivcem této teorie a Hurychovi tímto děkuji, že na to poukázal.

Tritheimovy kódy

Je možné, že je kniha zašifrována Tritheimovými kódy, které byly v době možného sepsání rukopisu již známy. Johannes Trithemius byl klášterním opatem ve Sponheimu, mnohostranný učenec a humanista. Byl známý také jako teoretik angelologie, bílé i černé magie a čarodějnictví. Napsal mimo jiné i knihu Kryptographie a Steganographie, kde se zabývá šifrováním.  Tritheimova šifra (Tabula recta) spočívá v nahrazování písmen, tj. první písmeno jednou abecedou, druhé druhou atd. Jedno slovo by také mohlo znamenat jedno písmeno!

Automatické písmo

Kniha je napsána automatickým písmem ve změněném stavu vědomí, nebo duševně nemocnou osobou. Viz například zápis v jazyce „Ebenů“ či „Marťanské písmo“. Nepravděpodobné.

Poslední výzkumy tedy dokazují

…že se jedná o známý přirozený jazyk přepsaný tajnou soukromou abecedou, určený pro toho, kdo abecedu i jazyk zná, aby mohl snadno číst text. Luštit šifru (jazyk), když neznáme kód (abecedu), tj. luštit dvojitou záhadu je téměř neřešitelné.

Otázky kolem Rudolfa II.

Nejzajímavější dobou rukopisu je doba kolem prvního potvrzeného majitele, tedy Jakuba Horčického z Tepence, jehož jméno („Jacobi à Tepenece“) bylo v rukopisu „náhodně“ objeveno, protože ho někdo někdy (a z nějakého důvodu) v minulosti z rukopisu smazal. Níže snad zjistíme kdo a proč. Co se týče jméno, bylo srovnáním zjištěno, že nejde o podpis, ale pouze o jméno.

Mluvíme tedy o době mezi lety 1582 (Dee v Praze) a 1666 (Marci posílá rukopis Kirchnerovi do Itálie). 250 let před a 250 let po těchto datech nevíme o rukopis s jistotou nic. Vše se točí kolem tří přátel doktora Marciho – vědce Kirchera z Itálie, jistého Bareše a doktora Mnišovského z Prahy. O nich až později.

Dopis J. Marciho Athanasiovi Kircherovi z roku 1665

Dopis byl nalezen společně s rukopisem a je jediným vodítkem k jeho minulosti. Tento dopis je nejstarší a jediný historický dokument, který pojednává přímo o rukopise! Proto ho zde přepisuji celý. Zajímavé a sporné úseky jsou vyznačený podtržením.

„Úctyhodný a zasloužilý pane, Velebný Otče. Tuto knihu, kterou jsem zdědil od mého blízkého přítele, jsem se rozhodl poslat Vám, můj drahý Athanasie, hned jak se stala mým majetkem, neboť jsem přesvědčen, že ji nemůže přečíst nikdo jiný, než Vy.

Původní majitel knihy se vás jednou tázal na Váš názor dopisem, přičemž Vám okopíroval a poslal část knihy, o které se domníval, že by pak mohl přečíst zbývající část, ale v té době Vám odmítal poslat samotnou knihu. K jejímu dešifrování věnoval svou neustálou snahu, jak je patrné z pokusů, které Vám tímto posílám a jeho naděje ho neupustila až do smrti. Ale jeho snažení byly neúspěšné neboť Sfingy jako tato poslouchají jen svého mistra, Kirchera. Přijměte tedy tento dar, i když hodně zpožděný, jako výraz mojí úcty, a propracujte se překážkami, budou-li nějaké, jako obvykle s úspěchem.

Dr. Rafael, který učil Ferdinanda III, tehdejšího českého krále, češtinu, mi řekl, že tato kniha náležela císaři Rudolfovi a že dal člověku, který mu ji přinesl 600 dukátů. Věřil, že autorem byl angličan Roger Bacon. To nehodlám posoudit; je na Vás, abyste určil, jaké stanovisko bychom měli nadále zaujmout, Vy, do jehož laskavosti a přízně se bezmezně oddávám a zůstávám. Joannes Marcus Marci z Kronlandu, Praha 19. srpna 1665.“

(Překlad z latiny: John Tiltman, překlad do češtiny: Jan B. Hurych)

Osoby a obsazení

Kdo tedy byl Jakub Horčický, zvaný „Sinapius“? (1575 – 1622)

Syn chudých rodičů, pravděpodobně nadaný, jelikož ho jezuité vzdělávali zdarma a později se dokonce stal pomocníkem klášterního lékárníka Martina Schaffnera v Krumlově (že by rukopis získal od něj??). Roku 1602 se Horčický stal beánem (tj. studentem-nováčkem) v pražském Klementinu (kde studoval i Bareš, o tom později).  Při botanické zahradě, jíž byl správcem (tedy botanikem), si zřídil laboratoř a apotéku.  Zbohatl pravděpodobně prodejem jeho léčebné vody „Aqua Sinapia“ (dodnes se neví, co obsahovala, ani jak přišel na recept). Roku 1607 se stal císařským alchymistou. Horčický byl bezesporu hlavně výborný botanik (léčivé rostliny znal již z Krumlova) a lékař (fytoterapeut). Byl samouk a vypracoval se díky své inteligenci a experimentům.

Šlechtický titul „de Tepenecz“ a statky na Mělníku získal roku 1608 buď za vyléčení císaře bylinami (viz listina, kde Rudolf dává titul Horčickému za „vyléčení“) anebo za finanční půjčku (dávat statky za půjčku byla běžná Rudolfova praxe). Rukopis před tímto datem vlastnit mohl, ale jméno („Jacobi a Tepence Prag“) tam on nebo někdo napsal nejdříve 1608. Je možné, že rukopis dostal od Rudolfa jako splátku půjčky, nebo darem za vyléčení, když zemřel Dee (také 1608) a rukopis neměl kdo luštit a stal se proto bezcenným?  Ale je též možné, že rukopis získal úplně od někoho jiného a jinak. Rudolfovo vlastnictví je pouze spekulativní. Je také možné, že tam jeho jméno napsal někdo jiný. 

Každopádně byl Horčický roku 1618 uvězněn a poslán do exilu, ze kterého se vrací až po Bílé hoře, ale již za rok umírá. Jak to souvisí? Domy exulantů byly vždy vyrabovány (viz kniha „Historie česká“ z roku 1626), takže pokud si ho nevzal s sebou do vyhnanství, tak se musel ztratit v této době.  

Jak do toho tedy zapadá John Dee? (1527-1608 Mortlake)

Již od nálezu se předpokládalo, že to byl Dee, kdo rukopis vlastnil a následně prodal Rudolfovi II. John Dee se věnoval studiu kabaly, magie, astrologie, vytvořil vlastní jazyk (enochiánština). Z nepřímého svědectví (T. Brownovi to řekl Artur, syn Johna Dee) Dee nějakou podivnou knihu měl, jelikož Artur říká: „měl knihu, která obsahovala nic než hieroglyfy, ale neslyšel jsem, že by jim rozuměl“.  Zajímavé, ale proč říká „hieroglyfy“ a ne „nahé ženy“, kterých je tam opravdu hodně a které byly na tu dobu opravdu zvláštní? Každopádně záhadná kniha může být buď tedy Voynichův rukopis, nebo originál Necronomiconu (Dee přeložil a vydal r. 1571)? S největší pravděpodobností šlo o obrazovou knihu Angelicum Opus, kterou Dee vlastnil.

Každopádně roku 1586 má v deníků příjem za cosi v hodnotě 630 zl. a zároveň má Rudolf výdaj v hodnotě 600 zl. Jestli spolu tyto částky nějak souvisí, nevíme, pravděpodobně ne. Dee ty peníze mohl dostat i od Rožmberka a Rudolf mohl mít výdaj za něco úplně jiného. Každopádně víme, že Dee měl u Rudolfa II. pouze jednu (!) audienci a to 3. 9. 1584 (1586 Dee ani nebyl v Praze). Odkaz na Deeho pramení z dopisu Markuse Marciho Athanasiu Kircherovi z roku 1666, když mu rukopis zasílá do Itálie. V dopise uvádí, že mu tyto informace (tedy že rukopis koupil Rudolf II. za 600 zl.) sdělil Rafael Mnišovský. Trochu se to zamotává.

Kdo byl Rafael Mnišovský? (1580-1644 Praha)

Doktor „veškerých práv“ Rafael Mnišovský byl český právník, soudce a spisovatel. Byl vychovatelem mladého císaře Ferdinanda III., kterého naučil velmi dobře česky. K jeho koníčkům patřila i kryptografie a zajímal se o alchymii. S Marcim se snad znal od dvora Ferdinanda III., i když jejich zájmy se dost protínaly a mohli se znát odkudkoliv.  Marcimu osobně prozradil, že rukopis koupil Rudolf II. za 600 zl.. V době, kdy měl Rudolf „údajně“ rukopis koupit (tedy v roce 1586) mu ale bylo pouhých 6 let, takže jak se o něm dozvěděl? Je možné, že informace získal přímo od Ferdinanda III., který jako Habsburk (stejně jako Rudolf) musel o rukopise něco vědět. Ale mohly to být jen klepy.  

Další indicií a záhadou je, že roku 1618 Mnišovský prý Marcimu řekl, že vytvořil nerozluštitelnou šifru (viz jeho kniha „Konstrukce podle Tritheimova síta“) a také že sháněl pro Rudolfa II. alchymistické rukopisy. Je tedy pravděpodobné, že věděl o rukopisu více, než řekl Marcimu! Kromě toho byli Mnišovský a Horčický současníci (rozdíl 5 let), oba byli členy císařského dvora a měli společné zájmy.

A co chudák Rudolf II. Habsburský? (1552-1612 Praha)

Císař Svaté říše římské, šílený sběratel jakýchkoliv zvláštností a domnělý vlastník rukopisu. V Praze byl Rudolf II. od roku 1583 až do své smrti. Podle Mnišovského koupil Rudolf rukopis za 600 zl. (částka nebyla přehnaná, ručně kolorovaný Mattioliho herbář stál 47 zl.). Současně měl Dee podle jeho deníku ve stejné době příjem 630 zl., ale neuvádí, za co a od koho je získal. Je možné a pravděpodobné, že Rudolf II. vůbec rukopis nevlastnil, a že v celém příběhu figuruje proto, aby rukopis získal prestiž a punc tajemnosti.

Jednou z malých záhad je i kresba na str. 144 vypadající dost podobně jako zlaté rouno z „řádu Zlatého rouna“, jehož byl Rudolf II. členem (viz náhrdelník).

A konečně Jan Marcus Marci z Kronlandu (1595-1667 Praha)

Renesanční lékař, fyzik a matematik, jeden z posledních českých polyhistorů, přítel Bohuslava Balbína. Od roku 1626 zemským fyzikem a od roku 1638 děkan na pražské univerzitě. Byl také osobním lékařem dvou císařů – Ferdinada III. Habsburského a Leopolda I. Roku 1639 navštívil osobně Athanasia Kirchera, největšího učence té doby, kterého asi znal už dříve.  Jak jsem psal výše, jeho tři (možná i 4) přátelé byli s rukopisem zainteresováni: Kircher, Bareš, Mnišovský a možná i Balbín.

Marcimu rukopis odkázal roku 1666 jakýsi Bareš, včetně celé knihovny a alchymistické sbírky. Marci rukopis vlastnil jen krátce (asi rok), ale musel o něm vědět nejpozději od roku 1644, kdy umírá Mnišovský, se kterým o rukopisu mluvil! Je možné a pravděpodobné, že ho i pomáhal Barešovi luštit, či že ho luštili společně. Že by Bareš poslal Marciho za Mnišovským aby se ho zeptal, zda o rukopise něco neví a ten mu sděluje jakousi historku o Rudolfovi? Roku 1666, těsně před svou smrtí posílá rukopis s dopisem A. Kircherovi.

(poznámka: Mohl se jihlavský alchymista Jakub Josef Jepseri setkat s rukopisem? Teoreticky ano, jelikož Marci byl známá vědecká kapacita a Jepseri k němu jistě vzhlížel, snad se s ním i znal, i když mezi nimi byla generace. Pokud Marci Jepserimu rukopis ukázal v roce 1666, bylo Jepserimu již 39 let a již 5 let byl usazen v Jihlavě. S rukopisem ho pojí celoživotní zájem o nalezení všeléku Panacea a prodloužení lidského života.)

Záhadný Jiří Bareš (M. Georgius Baresch) (1585/90-1665/6)

Další z nezpochybnitelných majitelů rukopisu. Jeho jméno uvádí Marci v průvodním dopise Athanasiu Kircherovi, kde ho zmiňuje jako „přítele, po němž rukopis zdědil“.  Bareš byl dle Marciho luštěním posedlý a strávil tím poslední léta svého života. O Barešovi se Marci zmiňuje ještě ve svém díle Philosophia Vetus Restituta, kde ho uvádí jako alchymistu. Kdo byl ovšem Bareš? Kromě záznamu z Klementina, kde studoval a roku 1602 získal titul bakaláře, není nikde nic, jakoby neexistoval. Nebo snad zametal stopy?

Vůbec není jasné, jak se ale rukopis dostal od Horčického (zemřel 1622, to bylo Marcimu teprve 27 let) k Barešovi. Jediné spojení je pražské Klementinum, kde oba dva studovali a Bareš, jakožto o rok starší (studijně), musel být též přítomen při rituálním přijímání nových studentů (beánie).

Je možné, že se na univerzitě spřátelili, snažili se rukopis rozluštit společně a po smrti Horčického rukopis ukradl z jeho pozůstalosti, aby ho nemohl získat nikdo jiný (třeba dědicové, či rodina)? To by vysvětlovalo, proč někdo (asi Bareš) vymazal z rukopisu jméno Horčického a neřekl o něm ani svému blízkému známému Marcimu, a to ani na svém smrtelném loži, kdy mu rukopis i celou knihovnu odkazoval (kdyby ano, určitě by se o tom Marci zmínil ve svém dopise). Nebo ho Horčický Barešovi předal, když věděl, že bude uvězněn? Anebo ho Bareš koupil do někoho, kdo ji „získal“ při drancování roku 1618.

Bareš byl také v kontaktu s Kircherem, kterému napsal dva dopisy. První roku 1637, na který mu arogantní Kircher ani neodpověděl, a druhý 1939 (nelezen v archivech univerzity Gregoriana v Římě), kde ho žádá o pomoc při luštění rukopisu a zasílá „vzorek“ textu. Kircher tedy musel o rukopisu vědět minimálně od roku 1637.

Nutná zmínka o Bohuslavu Balbínovi (1621-1688)

Balbín je jeden z nejdůležitějších českých historiků. Díky svému humoru a oblíbenosti byl rámci své působnosti často překládán (i v Jihlavě). Byl také přítel Marciho (i když Balbín byl o 26 mladší) a pravděpodobně znal i Bareše! Jeho celé dílo není přeloženo, tak nevíme, zda se o rukopise či Barešovi někde zmiňuje.

Poslední na scéně je Athanasius Kircher (1601-1680)

Jeden z nejvzdělanějších učenců své doby. Zabýval se orientalistikou, astronomií, geologií, lékařstvím, napsal knihu o egyptských památkách „Oedipus Aegyptiacus“, přeložil Smaragdovou desku, vynalezl přístroj na měření magnetického pole atd. atd. Měl pověst člověka, který je schopen přečíst jakýkoliv text a dokonce napsal knihu „Polygraphia Nova“ o kryptografii (řešení šifer a kódů). I když rukopis dlouho sháněl, nejsou doklady, že by se jím zabýval.

Také Kircher má napojení na Ferdinanda III., kterému věnoval jednu ze svých knih a dostal za to slušnou penzi. Je možné, že mu s tímto pomohl Marci, který byl u Ferdinanda III. lékařem.

Každopádně Kircher rukopis, který vlastnil od roku 1666, nevyluštil. Pokud ano, tak by se jistě pochlubil, protože byl velmi sebestředný a chlubil se ve svých knihách naprosto vším. Už v dobách, kdy Kircher učil na Collegio Romano, založil své „Museo Kircheriano“, které se pak 1651 přestěhovalo do nové budovy (asi i včetně rukopisu). Roku 1678 vychází první katalog muzea, kde ale rukopis není uveden. Stejné se opakuje při katalogizaci v letech 1709 i 1754! Záhadou je, kam se rukopis ztratil. Rukopis zde na téměř 200 let mizí ze světa!

Další podezřelí ze styku s rukopisem

Vzhledem k tématu rukopisu i náladě v rudolfínské době, je možné, že do styku s voynichovým rukopisem přišlo více osob. Encyklopedicky zde uvádím jen ty nejdůležitější.

Pietro Andrea Matthioli (1501-1578)

Italský lékař a botanik. Dvorní lékař Ferdinanda Tyrolského, velkého sběratele (vzor Rudolfa II.). Jeho oblíbenou krajinou byla severní Itálie (viz obrázek hradu).

Bavor Rodovský z Hustiřan (1526-1600)

Jeden z hlavních rudolfínských alchymistů. V Praze se v laboratoři stýkal i s rabbi Löwem. Rodovský byl vzdělaný, sečtělý, znal i Paracelsa. Přeložil kromě jeho děl i Smaragdovou desku. Zanechal po sobě mnoho praktických receptů (mýdla, lepidla, inkousty, aj.).

Tadeáš Hájek z Hájku (1525-1600)

Další možný majitel rukopisu. Poznal stovky učenců, u Hájka byl ubytován i John Dee, byl „ředitel“ alchymistických laboratoří, u Viléma z Rožmberka působil jako lékař a botanik, překládal rukopisy a byl jejich sběratelem.

Edward Kelley (1555-1597)

Rozporuplná osobnost, pravděpodobně dobrý alchymista. Podle svědectví dokázal proměnit obyčejné kovy ve zlato (Rudolf II, Hájek, Lobkowitz) pomocí červeného prášku, který spolu s rukopisem v neznámém jazyce našel v hrobce sv. Dunstana a jen on ho dokázal přečíst. Že by to byl náš rukopis? S Deem se po všech patáliích rozchází v Rožmberku roku 1588.

Vilém z Rožmberka (1535-1592)

Sběratel knih, mecenáš umění i alchymie. Dee a Kelly po odchodu z Prahy pracovali právě pro Viléma (tedy spíš Kelly).

Michael Maier (1568-1622)

Jeden z nejznámějších alchymistů, který po sobě zanechal mnoho významných alchymistický spisu (nejdůležitější a nejkrásnější je zajisté Atalanta Fugiens). Svou práci, podobně jako Paracelsus zaměřoval spíše na výrobu léčiv než zlata.

Otec Moretus (?)

Člověk, o kterém píše Jiří Bareš ve svém druhém dopise A. Kircherovi, kde uvádí: „doručitel tohoto dopisu viděl knihu na vlastní oči a o níž Vás může informovat..“. Jde tedy o člověka, kterého Bareš znal a důvěřoval mu, když mu svěřil vzorek rukopisu a dopis, který měl doručit Kircherovi v Římě. Neznáme o něm žádné další podrobnosti.

Poslední známý majitel

Před nalezením a koupí rukopisu z Vily Mondragone Wilfridem Voynichem byl posledním majitelem Petrus Beckx (1795-1887), jezuitský učenec a rektor univerzity Collegia Romana (nyní Papežská univerzita Gregoriana). Vlastnictví je nezpochybnitelně prokázáno podle jeho ex libris, který je v knize přiložen.

V roce 1865 Jezuité koupili vilu Mondragone (20 km JV od Říma) a přeměnily ji na univerzitu pro mladé aristokraty („Nobile Collegio Mondragone“), která fungovala až do roku 1953. Beckx pravděpodobně do této vily přestěhoval celou svou soukromou knihovnu. Zde se otevírá mnoho otázek.

1. Kde byl rukopis mezi Kircherem a Beckxem?
2. Jak se rukopis dostal k Beckxovi, jak dlouho ho měl a co s ním dělal?
3. Proč nebyl rukopis veden v žádném existujícím seznamu knih?
Od jezuitů ho pak v roce 1912 koupil Wilfrid Voynich, ale to už víme.

Zamyšlení nad Jezuity

Každého všímavého badatele napadne, jak je možné, že se od známého počátku až do objevení pohybuje kolem rukopisu jen a pouze jezuitský řád?

Řád byl založen jako polovojenská organizace (vojákem Ignácem z Loyoly) roku 1534 a do Čech přišel roku 1556. Jezuité na jednu stranu podporovali gramotnost, zakládali všechny stupně škol s velmi dobrou kvalitou, ale na druhé straně masivně vyhledávali a pálili „nevhodnou“ literaturu (páter Koniáš) a ve „schválených“ knihách prováděli cenzuru (např. z díla Komenského mohly být vydávány jen některé učebnice, atd.). Poměrně brzy po svém založení byl řád  roku 1773 papežem Klementem XIV. zrušen a jezuité začali být vytlačováni z mnoha evropských zemí i zámořských kolonií  (obnoven zase až 1814). 

Autor rukopisu

Neznámý autor rukopisu musel být učenec se znalostí botaniky, astronomie, astrologie, zvláštní alchymie a dostatečně bohatý na nákup pergamenu a barevných inkoustů! Zároveň je jen jediný obor, který kombinuje botaniku-astrologii-alchymii: lékárnictví. Rostliny se musí sbírat za určitých podmínek, znamení pacienta určuje léčbu a příprava léku je rostlinnou alchymií, neboli spagyrií.

Roger Bacon (1214-1294)

První osobnost, která je z autorství obviňována. Velmi vzdělaný františkánský mnich, který předběhl svou dobu (psal o dalekohledech, mikroskopech, výbušninách, vyrobil mluvící hlavu apod.). Zdroj jeho informací je dodnes záhadou. Ve vojničtině prý použil jednoduchou šifru výměny slovo za slovo (nerozluštitelné bez klíče). Odborníci na Bacona ale jeho autorství vyvracejí (na základě jeho stylu, doby a prostředí, obrázků nahých žen aj.).  Kromě toho je podle C14 pergamen vyroben 1404-1438.

Angelo z Florencie (1322-1408)

Osobní lékárník Karla IV (podléhal soudně přímo králi) a posléze i jeho syna Václava IV. Založil v Praze velkou botanickou zahradu v Jindřišské ulici. Zahrada nesla po svém zakladateli jméno Hortus Angelicus, tj. Andělská zahrada a byla první svého druhu ve střední Evropě. Zahradu koupil hrabě Špork! Zahrada zanikla r. 1871 výstavbou budovy hlavní pošty. Angelo z Florencie byl prý také členem řádu Sad Bhai. Zemřel roku 1408.

Jan z Lazu (*1399?)

Jeden z prvních významných českých alchymistů, který je následovníkem slavného italského alchymisty Antonia Averlina z Florencie. Je také autorem prvního alch. spisu v češtině (Cesta spravedlivá v alchymii, 1448: 1899 vydal a přeložil O. Zachar!). Voynichův rukopis měl být totožný se ztraceným spisem Aurum luttini (Zlato-bláto) zmiňovaný Balbínem. Tuto možnost nevylučuje ani prof. Vladimír Karpenko.

Jiří III. z Lichtenštejna (1360 Mikulov -1419 Sporminore)

Potomek šlechtického rodu Lichtenštejnů. Studoval práva na Vídeňské univerzitě. V roce 1390 byl jmenován knížetem-biskupem tridentským. V roce 1407 ho při revoltě donutili opustit město. V roce 1418 se vrátil do Tridentu, ale v následujícím roce byl opět nucen jej opustit a uchýlit se na hrad ve Sporminore, kde následně zemřel. Autorem pouze podle paní Hanzíkové z Nové Paky. Více viz „Teorie“.

Leonardo da Vinci (1452-1519)

Všestranný umělec a renesanční myslitel, který v mnoha ohledech předběhl svou dobu o stovky let. Leonardo byl malíř (Mona Lisa), sochař, architekt, přírodovědec, hudebník, spisovatel, vynálezce a konstruktér (předznamenal činnost Galilea Galileie, Francise Bacona, Isaaca Newtona a dalších). Měl správnou představu o pohybu planet, gravitaci, vlnění, hoření, o koloběhu krve atd. Nakreslil spoustu různých skic, plánů či vynálezů, které se realizovaly až v 19. nebo 20. století. Leonardo da Vinci po sobě zanechal mnoho nedokončených maleb i vynálezů, a něco se i za ta staletí ztratilo – výzkum Leonardových deníků není dodnes ukončen!

Zachovalo se 3 500 svazků technických náčrtků a 48 dosud nalezených svazků rukopisů a poznámek, které psal velmi drobným písmem a jako levák (rukopis psal pravák) v protisměru zprava doleva, některé jsou považované za šifrované.

Mezi lety 1482-1499 pobýval u Ludovica Sforzy v Miláně v severní Itálii – podle mnoha odborníků je právě severní Itálie oblastí, kde byl rukopis napsán. Více viz „Teorie“.

Georg Handsch von Limuz (1529-1578)

Český botanik a lékař, osobní lékař Ferdinanda II. Tyrolského (zde nahradil Matthioliho!). Společně s Tadeášem Hájkem pracují na překladech Matthioliho herbáře (Handsch do němčiny, Hájek do češtiny).  Autorem dle Karla Dudka. Více viz „Teorie“.

Teorie vzniku a obsahu rukopisu

1. „Pracovní zápisky“ mladého Leonarda da Vinci

• Podle českých badatelů poukazuje rozeta (mapa str. 158, detail) v rukopisu na mapu kraje severní Itálie s propojením s dalšími částmi světa.
• V mapové části rukopisu je jednoznačně Castelgrande Bellinzona. Je namalován s jednou věží (druhá postavena až později) včetně hradeb přes celé údolí, postavených za vlády Sforzů. Lodovico il Moro Sforza ovládá Bellinzonu od 1487 do 1494, kdy ji načas drží Karel VIII, pak opět Sforza. Roku 1515 velká povodeň zničila podstatnou část hradeb přes údolí, které už nikdy nebyly obnoveny. Malíř rukopisu hradby namaloval vcelku, takže je horním limitem napsání a namalování rukopisu rok 1515. Leonardo pobýval a pracoval v Milánu pro rod Sforza v letech 1482-1499, což odpovídá podobě vyobrazení hradu.
• Druhým hradem je hrad Roncolo, který se nachází v Bolzanu v severní Itálii (jižní Tyrolsko), který byl v Leonardově době také důležitým bodem.
• Protože z daného renesančního období Lombardie lze obtížně nalézt osobu, která by podobný kodex napsala a namalovala, je jediným možným tvůrcem kodexu Leonardo da Vinci. Tvrzení také podporuje jeho záliba v kryptografii, psaní levou rukou zrcadlově. Autorství Leonardovo podporuje také frekvenční analýza, kde nejbližším jazykem zjištění Jana Hurycha je středověká latina. Leonardo psal své kodexy ve staré florentštině, klonu staré latiny. Bylo by účelné srovnat frekvenční metodou Leonardovy kodexy s voynichovým rukopisem. Jistě se mohou do frekvence promítnout i zkratky, hojně užívané v Leonardových kodexech, které se dají očekávat též v rukopisu.
• Část s „lázněmi“ je považován za vodohospodářský projekt severní Itálie. Ve středověku i renesanci se běžně řeky jmenovaly i kreslily jako ženy. Příkladem jsou řeky při křtu v našem středověkém kodexu, ale i jinde. Ostatně tato praxe trvá, jak vidno na symbolice sloupu českých řek v Praze u Vltavy (Smíchov, socha Vltavy a reliéfy Otavy a Berounky).
• Kresby jsou „dětské“ a podobné starému italskému tarotu z 15. století (Visconzi-Sforza).
• Proti této teorii hovoří fakt, že Leonardo byl levák a text je prokazatelně psán pravákem. Pokud ovšem Leonardo ovládal různé styly písma, nemuselo by to být až takovým problémem.

2. „Biskupova zpověď“ Ireny Hanzíkové z Nové Paky

• Podle paní Hanzíkové jde o soukromý deník duchovního Jiřího III. Z Lichtenštejna. Kniha je podle ní o lásce k Bohu, úvahách o životě, o povaze lidského chování.  Každá rostlina je prý sám autor a zrcadlí jeho duševní stav. S rukopisem ho pojí pouze doba, ve které žil a odkaz na Itálii, která by mohla být jedním z možných zdrojů rukopisu. Proč by ovšem biskup kreslil rostliny, psal tajným písmem a zároveň kreslil okatě nahé ženy?
• Paní Hanzíková „luští“ rukopis spíše mystikou a chanellingem, její „překlady“ nejsou ucelené, mnohdy se stejné věty opakují, atd.
• Celý překlad včetně postupu je shlédnutelný na youtube.com/goschaTV1. Záznam s paní pořídil Igor Chaun. Na stejném kanále je též kritika Mgr. Hany Borovské.
• Dle mého názoru je její „překlad“ naprostý literárně-historický nesmysl vycházející ze silné křesťanské víry paní Hanzíkové. Ale snaha se cení.

3. „Handschův deník“ Karla Dudka

• Pan Dudek přišel se zajímavou teorií, podloženou mnohými fakty a historickými reáliemi. Viz jeho kniha.
• Podle něj jde o milostný deník Georga Handsche Filipině Welserové, manželce Ferdinanda II. Tyrolského, a jeho botanické záznamy z venezuelské kolonie rodu Welserů.
• Handsch měl tyto důvody pro zašifrování rukopisu: 1. snaha utajit velký objev; 2. tajný milostný vztah; 3. čerstvé informace z Nového světa.
• Pan Dudek uvádí několik důvodu pro potvrzení své teorie (např. podobnost písma, botanický a lázeňský zájem, blízký vztah k Filipině, astrologické zkušenosti atd.) a zároveň jakousi „historii“ rukopisu od jeho sepsání až po vlastnictví Horčického. Teorie je podepřena nepřímými důkazy je spíše koncipována jako „mohlo by“, což i autor sám přiznává.

4. „Tajný spis sekty Sad Bhai“ podle Arnošta Vašíčka

• Podle Vašíčka jde o dílo tajné společnosti. V rukopise prý ukryli největší tajemství řádu, včetně mapy podle níže lze najít „práh“ do jiného světa a návodu na rituál.
• Legenda Sad Bhai: Podle Meyrinkovské legendy byli v 7. století vysláni mniši řádu Sat Bhai z Allahábádu, dnešního Prajagraju (Prajágu neboli „prahu“), aby nalezli místo, kde se dá přejít na „druhou stranu“, místo, které je „prahem“. Toto místo nalezli u Vltavy a založili město, které pojmenovali podle svého původního domova Prajága, Praga, Praha. Mniši si s sebou dovezli i mnoho rituálu, ze kterých se zachoval do dnešních dob v legendách pouze jeden (možná dva), a tou byla tzv. Ašvaméda – stará tradice „božího výběru“ vypuštěním bílého koně s ozbrojenou družinou. Stejný rituál provedla i kněžna Libuše! Druhým rituálem by mohl být rituál Gon Cla, který je zobrazen na str. 156.
• Gustav Meyrink si prý od roku 1893 dopisoval s velmistrem anglické lóže Sad Bhai. Od něj se dozvěděl, že sekta existovala ještě v roce 1760,  a posledním velmistrem řádu Sad Bhai byl hrabě Špork (!), který zakoupil původní Andělskou zahradu.
• Nesrovnalosti: 1. teorie není podepřená žádnými fakty a vychází v podstatě jen z textu Meyrinkovi beletrie; 2. Allahabád existuje, od 3. století se jmenuje Prajága, tj. „obětiště“ a ne „práh“; 3. Špork zemřel již 1738, takže nemohl být 1760 velmistrem; 4. Pro praktické použití je dílo trochu komplikované; 5. Jiné nesrovnalosti vychází z celého textu povídky (viz Meyrink: Neviditelná Praha).

5. Ztracené alchymistické dílo Zlato-bláto Jana z Lázu

• Zajímavá teorie, která sice není podepřena žádnými fakty, ale spíše časovou shodou a motivací. Tuto teorii nevyvrací ani prof. Karpenko.

Další teorie:

• Rukopis je pouze falzifikátem napsaným nahodile a neobsahující žádné sdělení. Rukopis byl napsán pouze za účelem výhodného prodeje jako kuriozity sběratelům (Ferdinand Tyrolský, Rudolf II. aj.). Pokusy vytvořit něco podobného provedl např. Gordon Rugg. Protiargument: text má prokazatelný rytmus a střídání znaků jako přirozený jazyk, je homogenní, slova se neopakují,
• Rukopis je tajnou liturgickou příručkou sekty Albigenských, ženy přestavují bohyni Eduru nebo rituální sebevraždu a rostliny představují tajné symboly osudu, katarů či bohyně.
• Herbář: mnoho odborníku řadí rukopis mezi herbáře, i když jako herbář pro identifikaci by rukopis měl být více detailní na rozdíl od „kolážovitého“ provedení rostlin v rukopise.
• Záznam americké indiánské kultury, který autor zaznamenal z předkolumbovské expedice. Podle posledních výzkumů jel Kolumbus „najisto“ (viz mapa Piriho Reise).
• Zápis psaný automatickým písmem (ve změněném stavu vědomí) zprostředkovávající informace od duchů, mrtvých, mimozemšťanů apod. Viz například Helene Smithová (marťanský zápis) nebo Anna Heskelová.
• Magický grimoár , skutečný a původní Necronomicon.
• Spis mimozemské kultury pocházející z Plejád, které osídlili Atlantidu a jejichž stopy zůstaly v kultuře Mexika, Peru i Egypta. Rukopisem se snažili přiblížit svou kulturu a reálie pozemšťanům (to vysvětluje písmo, jazyk, mlhovinu aj.). Autorem může být i člověk, který s nimi byl v kontaktu.

Další nerozluštěná písma

Voynichův rukopis není jediným nerozluštěným písmem, i když zajisté svou historií a obsahem jedinečný. Níže uvádím další nerozluštěná písma a nápisy.

• Nápis na obraze Bílé paní na Rožmberku (Česko)
• Značky na věži Markomance na Zvíkově (Česko)
• Vinčanské písmo (Bosna)
• Rohoncký kodex (Maďarsko)
• Disk s Faistu (Kréta)
• Mínojské lineární písmo (Kréta)
• Elamština (Mezopotámie)
• Předmájská písma, olmécká stéla (Mexiko)
• Kohau Rongo-rongo (Velikonoční ostrovy)
• Pečetidla z Harappy (Pákistán)

Časová osa (zkrácená)

• 1214 Narodil se Roger Bacon
• 1292 Roger Bacon umírá
• 1400 – 1440 Výroba pergamenu pro Voynichův rukopis (možná i napsání)
• 1527 Narodil se John Dee
• 1555 Narodil se Edward Kelly
• 1575 Narodil se Jakub Horčický
• 1580 Narodil se Rafael Mnišovský
• 1582 Dee se seznamuje s Kellym
• 1584 Dee a Kelly přijíždí do Prahy, audience u Rudolfa II
• 1586 Deeho poznámka o 600 zl.
• 1588 Kelly odjíždí z Rožmberka sám do Prahy
• 1589 Dee se vrací do Anglie
• 1589 Horčický nastupuje do Klementina
• 1590 Narodil se Jiří Bareš
• 1597 Umírá Edward Kelly
• 1595 Narodil se Jan Marek Marci
• 1600 Umírá Tadeáš Hájek
• 1608 Umírá John Dee
• 1608 Horčický dostává titul de Tepenecz
• 1612 Umírá Rudolf II.
• 1618 Druhé české povstání, defenestrace, zač. 30-ti leté války
• 1618 Jakub Horčický vypovězen z Čech
• 1620 Bitva na Bílé hoře
• 1620 Jakub Horčický se vrací do Čech
• 1622 Umírá Jakub Horčický
• 1637 Vůbec první zmínka o rukopisu v dopise Bareše Kircherovi
• 1639 Druhý dopis Bareše Kircherovi
• 1640 Marci navštěvuje Kirchera v Římě
• 1644 Umírá Rafael Mnišovský
• 1665/6 Umírá Jiří Bareš
• 1666 Marci píše dopis a posílá rukopis Kircherovi
• 1667 Umírá Marci
• 1680 Umírá Athanasius Kircher
• 1850 Beckx se stává generálem Jezuitů
• 1887 Umírá Beckx
• 1912 Voynich kupuje rukopis
• 1969 Rukopis věnován univerzitě Yale

Dopis Jiřího Bareše Athanasiovi Kircherovi z roku 1639

Pro úplnost zde přepisuji druhý dopis Jiřího Bareše (první nenalezen) A. Kircherovi. I když s dopisem poslal i vzorek písma rukopisu, tento nebyl nikdy nalezen. Dopis byl nalezen v souboru písemností v Museo Kircheriano.

„Nejctihodnější Otče

Vyjadřuji svoji nejhlubší úctu a přeji Vám, Úctyhodný Otče, abyste obdržel štěstí od Toho, kdo ho uštědřuje.

U příležitosti odjezdu do Itálie, ano, dokonce do Říma, jisté církevní osoby, jsem dostal od ní, že Vám doručí tento dopis, ve kterém bych Vám rád připomenul psaní, které jsem Vám zaslal z Prahy za pomocí Úctyhodného Bratra Moretea, kněze Společnosti Ježíšovy.

Důvod, proč Vám píši, je tento: Po publikaci Prodromus Coptus se stala Vaše Ctihodnost známou po celém světě. V oné knize jste žádal mimo jiné o pomoc při hledání dalšího materiálu pro práci, kterou jste chtěl publikovat a to ode všech, kdo mohou mít něco, čím by se vaše práce obohatila. Nepochybuji, že mnoho lidí nejen poslalo do Říma dokumenty, bohaté na tento materiál, ale navíc se k této materiální poctě představili sami osobně, aby Vám také pogratulovalli, jakož i za neobvyklou práci pro dobro lidstva  a téměř nadlidské snahy autora. Tyto příjemné zprávy, které mě zastihly ve formě krátkého shrnutí mě ujistily nejen o tom, že tato skvělá práce spatří světlo světa, až přijde čas, ale také o neslýchané schopnosti řešit hádanky oné Sfingy neznámých systémů písem, a protože tato Sfinga ve formě písma o neznámých znacích mi zabírala bez užitku místo v mé knihovně, myslel jsem si, že bych nebyl neoprávněn poslat tuto záhadu k vyřešení, k egyptskému Oedipovi. Když jsem tedy přepsal, dávaje si péči, abych napodobil písmo, jistou část oné staré knihy, kterou doručitel tohoto dopisu viděl na vlastní oči a o níž Vás může informovat, poslal jsem Vám před rokem a půl tento dopis, za tím účelem (bude-li Vaše ctihodnost ochotna provést tento výzkum a převést tyto znaky neznámé kreace na známá písmena), že by tato námaha by mohla být užitečná pro vašeho Odedipa, v rozsahu ve kterém jsou věci skryté v knize hodny tak výjimečné snahy, nebo pro mne nebo k všeobecnému užitku; ve skutečnosti jsem se neodvážil poslat onu knihu samu na tak dlouhou, nebezpečnou cestu, pokud je pravda, že to, co jsem Vám poslal poprvé, se nikdy do Říma nedostalo, což odvozuji ze skutečnosti, že jsem ani po tak dlouhé době od Vás nedostal žádnou odpověď.

Takže jsem se rozhodl to opakovat – výše zmíněný Otec Moretus mi řekl, že do Říma dorazil bezpečně; z čehož se velmi raduji a budu potěšen ještě více, když bude výše zmíněná kniha objasněna díky Vaší Ctihodnosti, takže se dobří lidé budou moci podílet na hodnotné informaci z ní.

Z obrázků bylin, kterých je v Kodexu velký počet, a z různých kreseb hvězd a jiných věcí, které vypadají jako chemická tajemství, hádám, že je to vše léčivého charakteru; vědě, nad níže žádná jiná není, vyjma té o duševním zdraví, není užitečnějšího pro lidstvo;

Tato práce byla hodna snažení ctnostného génia, už proto, že to není práce pro každého, což se dá usoudit z faktu, že by si autor sotva dělal takovou námahu, aby utajil věci, které jsou normálně přístupné veřejnosti. Ve skutečnosti je docela možné, že nějaký dobrý člověk, který se zajímá o medicínu, když si uvědomil, že běžné metody léčení v Evropě nejsou příliš účinné, odešel do Orientu, kde získal nějaké egyptské léčebné poklady, částečně z knih, částečně z rozhovorů s odborníky tohoto umění a přinesl s sebou tuto informaci zpět a pohřbil ji v této knize těmito znaky.

Tato pravděpodobnost je zvýšena oněmi exotickými bylinami nakreslenými v oddíle, které se vymykají znalostem lidí v Německu. Doufám, že Vaše Ctihodnost, která je plna vášně publikovat užitečné věci, nebude pohrdat vyjevit pro všeobecné dobro dobré věci z této knihy, utajené neznámým písmem, vzhledem k tomu, že není nikdo, kdo by překonal tuto potíž, která je v tomto tak tajemném materiále, že to vyžaduje zvláštního génia a zkušenost, nebo při nejmenším metodu těžkou k porozumění.  Byl bych Vám za to zavázán, nejen za to, co dílo obsahuje, ale i vše ostatní, co bude možné.  Přikládám zde řádky v neznámém písmu, abych vám připomněl to, co jsem Vám napsal a poslal dříve, v podobných znacích.

Tím se poroučím Vaší Ctihodnosti a přeji Vám šťastné a úspěšné dokončení této práce. Kéž Vás ochraňuje Všemohoucí Bůh pro společnost literátů. V Praze, 27. dubna 1639, na stejný den, kdy jsem se v roce 1605 připravoval na univerzitě „La Sapienza“, abych se věnoval té samé sapienze (moudrosti). Váš oddaný (Ad obsequia Peroratissimus) M. Georgius Baresch.“

(podle anglického překladu René Zandbergena, do češtiny přeložil Jan B. Hurych)

© Autor: Tomáš Plesinger – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0

Zdroje a odkazy:

Sken celého rukopisu ke stažení: https://ia902608.us.archive.org/18/items/TheVoynichManuscript/Voynich_Manuscript.pdf
Sken ve vysokém rozlišení: https://collections.library.yale.edu/catalog/2002046
Chemický rozbor rukopisu: https://beinecke.library.yale.edu/sites/default/files/files/voynich_analysis.pdf
Literatura:
DEE, John a FENTON, Edward, ed. Deníky Johna Deeho. Vyd. 1. Praha: Academia, 2013.
DUDEK, Karel. Stopa míří do Čech: tajemství Voynichova rukopisu. Vydání první. Beroun: Machart, 2015
PURŠ, Ivo, ed. a KARPENKO, Vladimír, ed. Alchymie a Rudolf II.: hledání tajemství přírody ve střední Evropě v 16. a 17. století. 1. vyd. Praha: Artefactum, 2011
VAŠÍČEK, Arnošt. Nedobytná šifra: tajemství Voynichova rukopisu: co skrývá nejzáhadnější kniha světa?. Ostrava: Mystery Film, 2011
MEYRINK, Gustav. Neviditelná Praha. Praha: Argo, 1993
HAUGHTON, Brian. Tajemství minulosti: ztracené civilizace, tajné vědy a starověká mystéria. Vyd. 1. Frýdek-Místek: Alpress, 2007.
JANEČKOVÁ, Barbora Anna, TICHÁ, Anna a FIEDLER, Jan. 3x o autorství. 1. vydání. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2020. 203 stran. ISBN 978-80-244-5807-6.
PRINKE, Rafal: Voynich Manuscript (Watkins media, 2017)
CLEMENS, Raymond: The Voynich Manusript (Yale University Press, 2016)
KENNEDY, Gerry: The Voynich Manuscript: The Mysterious Code That Has Defied Interpretation for Centuries (Inner Traditions, 2006)
HURYCH, Jan B. Rukopis z Prahy, off-line kniha (www.hurontarie.baf.cz)
Webové stránky:
http://www.e-stredovek.cz/forum/viewtopic.php?f=7&t=2102
www.wikipedia.org
https://beinecke.library.yale.edu/
https://www.youtube.com/user/GoschaTV1
René Zandbergen: http://voynich.nu/

Seznam obrázků k textu:

001 Voynichův rukopis, zdroj Facsimile Finder.jpg
002 Neznámé písmo a jazyk, zdroj Beinecke library, volné dílo.jpg
003 IBM Blue GeneP supercomputer, autor Argonne National Laboratory, zdroj Wikimedia Commons, CC BY SA.jpg
004 Wilfrid Voynich, zdroj Wikimedia Commons, volné dílo.jpg
006 Vila Mondragone, zdroj Wikimedia Commons, volne dilo.jpg
007 Vatikanska knihovna, autor Michal Osmenda, zdroj Wikimedia Commonst, CC BY SA.jpg
008 Jezuite, volne dilo.jpg
009 Voynich mezi knihami v Soho Square, autor Neznamy, zdroj Wikimedia Commons, volne dilo.jpg
010 Ethel Lilian Voynich, zdroj Wikimedia Commons, volne dilo.jpg
011 Anne M Nillova, zdroj Voynich.nu.jpg
012 Beinecke knihovna vzacnych tisku, autor Michael Kastelic, zdroj Wikimedia Commons, CC BY SA.jpg
012 Beinecke knihovna vzacnych tisku, By Gunnar Klack – Own work, CC BY-SA, zdroj Wikimedia Commons.jpg
013 Voynichuv rukopis, obalka, zdroj us.archive.org, public domain.jpg
013a Voynichuv rukopis-sirka, zdroj us.archive.org, public domain.jpg
014 Voynich manuscript-cislovani, source-us.archive.org, public domain.jpg
015 Voynich manuscript-cislice 8, source-us.archive.org, public domain.jpg
016 Voynich manuscript-obrysy, source-us.archive.org, public domain.jpg
017 Voynich manuscript-nahe postavy, source-us.archive.org, public domain.jpg
018 Voynich manuscript-naznaky obleceni, source-us.archive.org, public domain.jpg
019 Klasterni scriptorium (15th miniature of Jean Mielot), By Jean Le Tavernier, Public Domain, Wikimedia Commons.jpg
020 Voynich manuscript-slunecnice, source-us.archive.org, public domain.jpg
021 Voynich manuscript-chrpa, source-us.archive.org, public domain.jpg
022 Voynich manuscript-kopytnik, source-us.archive.org, public domain.jpg
023 Voynich manuscript-drak, source-us.archive.org, public domain.jpg
024 Voynich manuscript-hadi, source-us.archive.org, public domain.jpg
024a Voynich manuscript-kruhy, source-us.archive.org, public domain.jpg
025 Voynich manuscript-mandragora, source-us.archive.org, public domain.jpg
026 Voynich manuscript-drzi hvezdu, source-us.archive.org, public domain.jpg
027 Zodiac and months from Tetrabiblos of Ptolemaios (Ptolemy) from 9th century Byzantine manuscript, Wikimedia Commons, Publilc domain.jpg
028 Voynich manuscript-sudy, source-us.archive.org, public domain.jpg
029 Voynich manuscript-rozdeleni roku, source-us.archive.org, public domain.jpg
030 Voynich manuscript-Plejady, source-us.archive.org, public domain.jpg
030b Voynich manuscript-Plejady, source-us.archive.org, public domain.jpg
031 Voynich manuscript-spiralni galaxie, source-us.archive.org, public domain.jpg
032 Voynich manuscript-souhvezdi ryb, source-us.archive.org, public domain.jpg
033 Voynich manuscript-korunka s krizem, source-us.archive.org, public domain.jpg
033a Voynich manuscript-korunka s krizem, source-us.archive.org, public domain.jpg
033aa Voynich manuscript-zeny, source-us.archive.org, public domain.jpg
033b Voynich manuscript-zelena a modra voda, source-us.archive.org, public domain.jpg
039 Voynich manuscript-kvetiny, source-us.archive.org, public domain.jpg
040 Voynich manuscript-kriz a kruh, source-us.archive.org, public domain.jpg
041 Voynich manuscript-tycka, source-us.archive.org, public domain.jpg
041a Voynich manuscript-banky, source-us.archive.org, public domain.jpg
041b Voynich manuscript-kleste, source-us.archive.org, public domain.jpg
042 Voynich manuscript-proces, source-us.archive.org, public domain.jpg
043 Voynich manuscript-proces, source-us.archive.org, public domain.jpg
044 Voynich manuscript-vytapeni, source-us.archive.org, public domain.jpg
045 Voynich manuscript-morska panna, source-us.archive.org, public domain.jpg
045a Meluzína v lázni, ilustrace z knihy Le livre de Mélusine 1478, zdroj Wikimedia Commons, volné dílo.jpg
045aa Voynich manuscript-rad zlateho rouna, source-us.archive.org, public domain.jpg
045b Rad zlateho rouna, source Wikimedia Commons, Autor Paul Hermans – Vlastní dílo, CC BY-SA.jpg
045c Voynich manuscript-muz, source-us.archive.org, public domain.jpg
046 Voynich manuscript-podivne zvire, source-us.archive.org, public domain.jpg
046b Voynich manuscript-zena v kukle, source-us.archive.org, public domain.jpg
047 Voynich manuscript-ritual, source-us.archive.org, public domain.jpg
047a Voynich manuscript-ritual, source-us.archive.org, public domain.jpg
048 Voynich manuscript-ukryte symboly, source-us.archive.org, public domain.jpg
048a Voynich manuscript-kruhy, source-us.archive.org, public domain.jpg
048aa Bible Václava IV Lazebnice, volné dílo.jpg
048b Bible Václava IV Lazebnice2, volné dílo.jpg
049 Voynich manuscript-mapa, source-us.archive.org, public domain.jpg
049a Voynich manuscript-sada pristroju, source-us.archive.org, public domain.jpg
049b Voynich manuscript-hrad, source-us.archive.org, public domain.jpg
049c Castelgrande Bellinzona, By Aliman5040 – Self published work, Source Wikimedia Commons, Public domain.jpg
049d Voynich manuscript-pruchod, source-us.archive.org, public domain.jpg
050 Voynich manuscript-aparatury, source-us.archive.org, public domain.jpg
050a Voynich manuscript-aparatury, source-us.archive.org, public domain.jpg
050b Alembic, stredoveka aparatura, Wikimedia Commons, public domain.jpg
051 Voynich manuscript-mikroskop, source-us.archive.org, public domain.jpg
052 Giuseppe Campani Microscope, 16 stol Italie, source galileo.ou.edu.jpg
054 Voynich manuscript-rozpracovany obrazek, source-us.archive.org, public domain.jpg
054a Voynich manuscript-rozpracovany obrazek, source-us.archive.org, public domain.jpg
055 Voynich manuscript-nezname pismo i jazyk, source-us.archive.org, public domain.jpg
055a Voynich manuscript-obtazeni, source-us.archive.org, public domain.jpg
056 Beneventana pismo (Monte Cassino), source Wikimedia Commons, public domain.jpg
057 Theban Alphabet from Libri Polygraphiae VI page 597 by Johannes Trithemius published in 1518, source Wikimedia Commons, public domain.jpg
058 Siddham manuscript of the Heart Sutra, source Wikimedia Commons, public domain.jpg
059 Example of a Multani variant of Landa script, source Wikimedia Commons, By Sapedder – Own work, CC BY-SA 4.0.jpg
060 Voynich manuscript-jazyk, source-us.archive.org, public domain.jpg
061 Hildegarda von Bingen Frontispiz des Liber Scivias aus dem Rupertsberger Codex (um 1180), source Wikimedia Commons, public domain.jpg
062 Enochianstina, Obankston, CC BY-SA 3.0, source Wikimedia Commons.jpg
063 Deska pro praci s andely, By User The X – Own work, CC BY-SA 3.0, source Wikimedia Commons.jpg
063a Cinstina – foneticky prepis, source Jealous Markup.jpg
064 Rukopis kralovedvorsky, autor neznamy CC BY-SA, source Wikimedia Commons.jpg
065 Teorie mezer, autor Dov – own work.jpg
066 Trithemius, By CSvBibra – Own work, source Wikimedia Commons, Public Domain.jpg
067 Tritheimova sifra Tabula recta, By Brandon T. Fields, source Wikimedia Commons, public domain.jpg
068 Martanske pismo, By Hélène Smith – Théodore Flournoy, source Wikimedia Commons, Public Domain.jpg
068a Voynich manuscript-Jacobi a Tepence, source-us.archive.org, public domain.jpg
068b Voynich manuscript-Jacobi a Tepence, source-us.archive.org, public domain.jpg
069 Jacobi a Tepenec, autor René Zandbergen, source voynich.nu.jpg
071 Dopis Marciho Kircherovi, source Beinecke Rare Book and Manuscript Library, public domain .jpg
072 Jakub Horcicky, autor Johann Balzer, source Wikimedia Commons, public domain.jpg
073 John Dee, By Unknown artist – Scan from site of National Maritime Museum, source Wikimedia Commons, public domain.jpg
075 Necronomicon John Dee, Pinterest.com, Public domain.jpg
076 Rafael Mnisovsky, source Wikimedia Commons, public domain.jpg
077 Rudolf II, autor Aegidius Sadeler, source Wikimedia Commons, public domain.jpg
077a Voynich manuscript-rad zlateho rouna, source-us.archive.org, public domain.jpg
078 Jan Marcus Marci, autor Jan Vilimek, source Wikimedia Commons, public domain,.jpg
079 Jacob Joseph Joepser, kniha Isagoge-tit strana, source LUZS, public domain.jpg
080 Klementinum, Autor Packare – Vlastní dílo, CC BY-SA, source Wikimedia Commons.JPG
081 Bohuslav Balbin, Autor Jan Jiří Balzer, source Wikimedia Commons, public domain.jpg
082 Athanasius Kircher, Autor Cornelis Bloemaert, Source Wikimedia Commons, public domain.jpg
083 Kircher Oedipus Aegyptiacus 1654, source Wikimedia Commons, public domain.jpg
084 Museo Kircheriano 1679, source Wikimedia Commons, public domain.jpg
085 Pietro Andrea Mattioli 1533, autor Alessandro Bonvicino, source Wikimedia Commons, public domain.jpg
086 Tadeas Hajek z Hajku, autor Johann Balzer, source Wikimedia Commons, public domain.jpg
087 Edward Kelly, autor Thomas Pennant, source Wikimedia Commons, public domain.jpg
088 Michael Maier, autor Matthaus Merian, source Wikimedia Commons, public domain.jpg
089 Petrus Beckx, source Wikimedia Commons, public domain.jpg
090 Villa Mondragone 1620, autor Mattheus Greuter, source Wikimedia Commons, public domain.jpg
091 Ignac z Loyoly, source Wikimedia Commons, public domain.jpg
092 Voynich manuscript-kdo je autor, source-us.archive.org, public domain.jpg
093 Roger Bacon, source Wikimedia Commons, CC BY.jpg
094 Andělská zahrada – výřez, nyní Petschkův palác, historickaslechta.cz.jpg
094a Jiri III z Lichtenstejna, freska z Torre Aquila (Orli vez) hradu, zdroj Cultura.trentino.it.jpg
095 Leonardo da Vinci, vlastni porter, source Wikimedia Commons, Public domain.jpg
095a Ludovico Sforza, Wikimedia Commons, Public domain.jpg
096 Leonardo da Vinci-nákres fyziologie, Source Wikimedia Commons, Public domain.jpg
097 Voynich manuscript-mapa, source-us.archive.org, public domain.jpg
098 Voynich manuscript-hrad, source-us.archive.org, public domain.jpg
099 Castelgrande Bellinzona, By Aliman5040 – Self published work, Source Wikimedia Commons, Public domain.jpg
100 Hrad Roncolo, By Aisano – Own work, CC BY-SA 4.0, Source Wikimedia Commons.jpg
101 Voynich manuscript-vodohospodarsky, source-us.archive.org, public domain.jpg
102 Visconti-Sforza tarot, By Bonifacio Bembo, Source Wikimedia Commons, Public domain.jpg
103 Socha Vltavy a reliefy Otavy a Berounky, Autor ŠJů, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0.jpg
104 Leonardo DaVinci, Wikimedia Commons, Public domain.jpg
105 Paní Irena Hanzikova, zdroj M.goscha.cz.jpg
106 Paní Irena a rozlustení voynichova rukopisu, zdroj M.goscha.cz.jpg
107 Dudek, Karel – Stopa miri do Cech, obalkyknih.cz.jpg
108 Filipina Welser, Wikimedia Commons, Public domain.jpg
109 Vasicek, Arnost – Nedobytna sifra, Obalkyknih.cz.jpg
110 Zenisek, Frantisek – Poselstvi Libusino u Premysla Orace, autor Frantisek Zenisek, Narodni galerie Praha.jpg
111 Voynich manuscript, source-us.archive.org, public domain.jpg
112 Voynich manuscript, source-us.archive.org, public domain.jpg
113 Rytina hraběte F. A. Šporka z roku 1735, E J Haase, Wikimedia Commons, Public domain.jpg
114 Meyrink, Gustav – Neviditelna Praha, Obalkyknih.cz.jpg
115 Strana z alchymisticke knihy z 15.stol, Wikimedia Commons, CC BY 4.0.jpg
115a Voynich manuscript-dalsi teorie, source-us.archive.org, public domain.jpg
116 Nápis na obraze Bílé paní na Rožmberku.jpg
117 Značky na věži Markomance na Zvíkově.jpg
118 Rohoncky kodex, By Klaus.Schmeh – Own work, CC0, Wikimedia Commons.jpg
118 Vincanske pismo, By Nikola Smolenski – Own work, Wikimedia Commons, Public domain.jpg
119 Disk z faistu, CC BY-SA 3.0, Wikimedia Commons.jpg
120 Minojske linearni pismo B, autor Vintagedept, Wikimedia Commons, CC BY 2.0.jpg
121 Elamstina, Wikimedia Commons, Public domain.jpg
122 Cascajal Block, Olmec, By Cascajal-text, Wikimedia Commons, CC BY 3.0.jpg
123 Kohau Rongorongo, Wikimedia Commons, Public domain.jpg
124 Pecetidla z Harapy, Autor World Imaging – Fotografie je vlastním dílem, CC BY-SA 3.0, Wikimedia Commons.jpg